Děkuji za slovo. Já jsem bedlivě poslouchal. Chci říci tolik k tomu, co říkala jak paní kolegyně Válková, kolega Michálek i kolegyně - teď se strašně omlouvám - z SPD, nezlobte se na mě, Sadovská, říkám to dobře? (Štefanová) Tak se strašně omlouvám, moje chyba, moje chyba.

Řeknu asi tolik. Ta novela je menší proto, že zájem vlády, ale i můj osobně je, aby prošla v této Poslanecké sněmovně a pokud možno - a nebudu skromný - aby získala 200 hlasů. Při rozšiřování těch témat něco takového je tížeji dosažitelné a jde o to, když jsem pozoroval ty návrhy, které byly předkládány v minulém období, tak v některých věcech se v podstatě nějakým způsobem, když třeba ne v technice, shodujeme. Veškeré velké návrhy, ať už to byl návrh v roce 2012, 2013, nebo kdy to bylo, nebo návrhy pozdější od kolegyně Válkové, dopadly tak, že skončily jako neprojednané právě proto, že toho obsahovaly mnoho.

A teď asi to nejpodstatnější pro debatu o tomto zákoně. Nejsem český novinář, nejsem aktivista a možná už jsem na světě příliš dlouho. Ale při debatách o těchto zákonech a debatách o soudech musíme vycházet z toho, že ústava zná ty moci tři - a lid vykonává svou moc prostřednictvím tří mocí - zákonodárné, výkonné a soudní. Zatímco ta zákonodárná a výkonná je kontrolovaná každou hodinu, každý den, ať už je to tady z této galerie nebo jakýkoliv náš výrok, který tady proneseme, je předmětem veřejného diskursu, tak nám naprosto pod jinou pozorností probíhá moc soudní a samozřejmě moc státních zástupců a snad i policie, která prostě pod takovým hledáčkem jako ta moc naše není. Uvědomuji si, že státní zástupci a policie jsou pod mocí výkonnou. A naší povinností je zabezpečit, kromě jiného, aby všechny tyto orgány státu byly kontrolovány veřejností naprosto stejně, jako jsme kontrolováni my, vláda, starostové a tak dál.