Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych ještě rád reagoval ve svém závěrečném slovu na proběhnuvší debatu. Některé názory jsou osvěžující a neměly by určitě zapadnout ani v budoucnu, jako povinné psychotesty ústavních činitelů. To si myslím, že je opravdu nápad, který by zapadnout neměl.

Vážené kolegyně, vážení kolegové, ten svět se opravdu změnil a ať se nám to líbí nebo nelíbí, tak je méně bezpečný. Mě před rokem 1989 tři, čtyři měsíce před pádem bývalého režimu nenapadlo, že budu moct jezdit do Německa tak, že nepoznám, kde je hranice. Nenapadlo mi, že si budu kupovat balenou vodu. To bylo tak velké science fiction, že jsem si nedokázal toto představit. Bohužel ta bezpečnostní situace, která tady byla před rokem, před dvěma, je pryč. Bohužel ta bezpečnostní situace za pět let bude úplně jiná a naše děti budou vyrůstat do světa, který prostě bude jiný. A pravděpodobně a bohužel bude méně bezpečný. Tato vláda se tématu bezpečnosti věnuje celé dva roky. Tato vláda navyšuje rozpočty bezpečnostních složek. Tato vláda zadává audit národní bezpečnosti nebo národní odolnosti, a to právě proto, že jsme si těchto rizik velice dobře vědomi a nechceme, aby ty problémy museli řešit naši nástupci v době, kdy vzniknou. Je potřeba předvídat, je potřeba se těm rizikům stavět čelem. Je potřeba se poučit. Je potřeba se poučit v zemích, kde s tímto fenoménem a riziky žijí a kde mají zákony a opatření, která v praxi jsou otestována, ať jsou to Spojené státy, Izrael nebo další země. Tam je potřeba se poučit a podívat se na to, kam naše společnost směřuje.

Již dnes, vážené kolegyně, vážení kolegové, může vstoupit orgán státní správy do obydlí, pokud má podezření, že ten člověk je nakažen nakažlivou chorobou. Už dnes po výzvě může vstoupit starosta, aby zkontroloval, jakým topivem nebo čím se topí v tom obydlí. A my chceme pouze a jenom pro policisty další možnost, aby v případě důvodného podezření, důvodného podezření vyzvali občana, aby vydal zbraně, dobrovolně. On má možnost to prostě dobrovolně udělat, policistovi zbraně odevzdat a tím celý ten příběh přeci končí. I já jsem držitelem zbraně a pokud za mnou přijde policista a řekne mi, pane Chovanče, z těch a z těch důvodů vydejte zbraně, tak je prostě vydám, bez odporu. Pak si mohu stěžovat na Generální inspekci, na Inspekci policejní, u soudu. A samozřejmě to odevzdání zbraně bude provázet správní řízení o tom, jestli tu zbraň ten stát tomu člověku odebere definitivně nebo ne. Pokud ten člověk to neudělá a tu zbraň dobrovolně nevydá, což se pravděpodobně u nějakého psychopata dá předvídat, tak teprve potom policie vstupuje do obydlí. A nezlobte se na mě, ta policie přeci nebude týden, 14 dní toho psychopata někde honit, aby u té prohlídky prostě byl.