Pro Tomáše Garrigue Masaryka i Edvarda Beneše jako jeho spolupracovníka a následovníka byla západní orientace naší země nejen osobní zkušeností, ale i pragmatickým a rozumným politickým krokem.

Masaryk zažil revoluci 1917 v carském Rusku, v Petrohradu psal svoji Novou Evropu, knihu, ve které formuloval hlavní body poválečného evropského uspořádání. Zkušenost se zhroucením carského Ruska a následnou revolucí ho mohla jen utvrdit v rozhodnutí vidět budoucnost Československa ve spojenectví se západními demokraciemi.

Osobní zkušenost, kterou z Francie za řadu desetiletí před první světovou válkou měl nejen Beneš, ale desítky umělců i akademiků všeho druhu, činila tuto prozápadní vazbu ještě logičtější a ještě silnější.

Masarykova a Benešova představa československého státu je tedy pro mě spojena s rozvojem pevných vazeb na západní demokratické státy, s představou silné kultury a s vědomím, že když zformuluji realistický politický program, mohu ho prosadit, i když podmínky v dané chvíli pro žádný velký úspěch nesvědčí.