Vážený pane předsedo Senátu, vážené paní senátorky, vážení páni senátoři,
dovolte, abych vás všechny pozdravil. Bodů tady dnes máme víc. Paralelně ještě jede ve sněmovně rozpočet, tak věřím, že to nějak zkombinuji všechno a zvládnu to představit zde i naproti.
Začnu bodem pozice naší vlády v rámci tzv. neformálního jednání. To je ta konkurenceschopnost, které bude zítra. Chtěl bych vypíchnout, že to je z našeho pohledu opravdu velmi důležité setkání, byť je neformální, nicméně z našeho pohledu je to zcela zásadní setkání, protože se bude jednat vůbec o tom, jak přistoupí EU v dalších měsících, ne-li letech k posilování konkurenceschopnosti. A všichni velmi dobře víme, že EU ztrácí svou pozici ve světě.
Dovolte mi jen pár čísel. Je to 25 let, kdy EU měla podíl 26 % na světovém HDP. V té době měly USA 27 %, takže přibližně stejné. Vzpomínáte si v té době, Maastrichtská dohoda, porazíme, předeženeme USA a tak dále. Tak cvak, čtvrt století za námi, my máme 16 % a 26 %, čili plus minus stále se drží na svých pozicích. Problém začíná být stran Číny, která v té době měla logicky málo, někde 2-3 %, dnes má 16 % a je zcela zjevné, že EU v nejbližší době buď předežene nebo dokonce tak už nastalo podle toho, jaký výpočet k tomu použijeme. Čili je to pro nás naprosto klíčová záležitost s tím, že naše vláda považuje za prioritní zejména témata vysokých cen energií a nerealisticky nastavené klimatické cíle a s tím právě spojené energetické politiky.
Je důležité připomenout ještě to, že jsme na nic nečekali a předseda vlády již 27. 1. napsal dopis všem členům Evropské rady, ale napsal ho i na lídry jednotlivých zemí, kde upozorňujeme na klíčové priority. A představujeme určité návrhy. Nutno říct, že tyto návrhy nebyly z dílny úřadu, úředníků, na návrzích jsme pracovali po dobu možná 14 dnů, třech týdnů, ještě déle s těmi nejpovolanějšími, to znamená od Hospodářské komory přes Svaz průmyslu, energetici se na tom podíleli, ptali jsme se různých neziskovek a tak dále. To znamená, snažili jsme se udělat fakt vyvážený, pokud možno méně politický pohled, více praktický, který by mohl i do značné míry korespondovat s názorem jiných.
doc. Ing. Karel Havlíček, Ph.D., MBA
Proč to říkám? Samozřejmě že všichni skloňují Draghiho zprávu. Ta Draghiho zpráva do značné míry nebyla žádné překvapení, nicméně krátce předtím, přibližně rok, byla vyhlášena tzv. Antverpská deklarace. Ta z mého pohledu byla ještě důležitější než Draghiho zpráva, na které se podílelo, dnes ji už podepsalo přibližně tisíc nejvýznamnějších firem, svazů, asociací, neziskovek z celé Evropy, ale tahounem byl zaměstnavatelský sektor. A oni velmi dobře nejenže popsali současnou situaci, ale i velmi věcně ukázali, jaké je řešení. Neideologicky, nepoliticky, nebylo to zaměřeno „zničíme Green Deal“ a tak dále, spíše bych řekl, že tam byly velmi věcné návrhy směřující k posílení soběstačnosti, jakým způsobem nahlíží ti, kteří tady tvoří ty zisky a ve finále z jejichž peněz tady žijeme, protože nežijeme tady z peněz těch, kteří jsou v úřadech, naopak. Ti úředníci potom přerozdělují peníze těch, kteří je zde nejdříve musí vydělat a následně je musí zaplatit na daních. Bohužel na to nebyl brán příliš velký zřetel stran Evropské komise. Nicméně teď už je třetí kolo Antverpské deklarace, shodou okolností dnes zasedá, a musím říci, že se čím dál tím více Evropa začíná i tímto zaobírat. Takže my jsme vyšli jak z Draghiho zprávy, tak z Antverpské deklarace.
Jste pro zrušení poplatků pro ČT a ČRo?Anketa
Mj. včera byla docela zajímavá konference právě k Antverpské deklaraci. Byli tam zástupci nejvýznamnějších firem českého průmyslu, toho náročnějšího průmyslu. Byla to věcná diskuse, byl tam tady pan předseda hospodářského výboru, takže myslím, že jsme mohli slyšet i názor nejen politický.
Co jsme tedy dali do dopisu, který odeslal pan premiér Babiš? Nejprve jsme se zaobírali body o energetické bezpečnosti s důrazem samozřejmě na dostupné ceny, protože energetická bezpečnost je o cenách, o diverzifikaci a o dostupnosti. Samozřejmě další apel na vnitřní trh. Bez toho se neobejdeme. A pochopitelně vše je o jedné věci. Předvídatelnost. V tomto případě tedy regulovaného prostředí a všech povolovacích předpisů. Že je Evropa přeregulována, myslím, že snad tady o tom nepochybuje nikdo.
A zadalší velký akcent na posilování průmyslu. Tady to není o tom, že máme zájem pokračovat v tom tzv. špinavém průmyslu. Všichni víme, že i ten náročný průmysl se mění. Mění se s ohledem na výrobní technologie. Ale na druhou stranu je neakceptovatelné pro nás dívat se na to, že se pouze exportují CO2, že se vyvážejí, ačkoli produkty, které se sem pak dovážejí, paradoxně je o ně stejný, ne-li vyšší zájem. Co tím vlastně říkáme? My neodstraňujeme potřebu produktů, ať už se týká cementu, vápna, oceli, stavebních výrobků, slévárenských produktů a tak dále. My pouze činíme to, že je sem dovážíme z jiných zemí, kde to paradoxně vyrábějí na provozovnách, které mají horší účinnost. Takže ať se nám to líbí, nebo ne, my tím fakticky znečišťujeme ovzduší více. A to, že se to má nebo může řešit nějakými tarify zase ve smyslu toho, když se sem to zboží bude dovážet, tak je přání otcem myšlenky, protože dohledat uhlíkovou stopu a dohledat, za jakých podmínek to kde vyrábí a spolehnout se na čínské certifikáty a na jejich dobrozdání, tak to asi všichni chápeme, že je více sen. To znamená, je to komplikovaná situace.
V každém případě ještě jednou, vysoké ceny energií z našeho pohledu jsou zásadním problémem. A to logicky koresponduje s ambiciózně nastavenými cíli právě Green Dealu, které už dnes vidíme, že jsou nedělatelné. Má to samozřejmě extrémně negativní dopady na firmy, které zde zaměstnávají, které zde mají tvořit zisky a od kterých očekáváme, že tady budou nakonec platit daně, ze kterých paradoxně chceme platit i dekarbonizaci. Tak to si musíme říci, z čeho to nakonec ve finále budeme platit. To, co je horší, tak nové emisní povolenky už zasahují i domácnosti a drobné živnostníky.
My si uvědomujeme dobře jednu věc. Toto není v silách ČR, která by přišla do Bruselu a tam by zavelela „a teď to bude podle nás“. Je to jedině o tom, že budeme zodpovědně shánět koaliční partnery v rámci Evropy. Mj. i to je paralelně důležitá činnost, kterou děláme v posledních 14 dnech, třech týdnech. Andrej Babiš se potkal, k pondělku to bylo s 25 evropskými, ale i světovými státníky. Teď ještě pokračuje. Dnes se potkává s panem prezidentem Macronem ve Francii. Já jsem paralelně jel tu linii hospodářskou. Přibližně polovičku ze setkání, co měl pan Babiš, jsem překlopil do hospodářských setkání. Byl jsem minulý týden v Německu, v Berlíně. Mj. mě docela překvapilo, že můj předchůdce nenavštívil Berlín. Já nevím, jestli máme důležitějšího ekonomického, hospodářského partnera, než je Německo, kam nám jde 30 % exportu, importu, máme tady 5000 německých investorů a všichni velmi dobře víme, že jsme do značné míry závislí právě na Německu, tak to mě překvapilo. Ale to jen jako podotek.
V každém případě, co je dobrá zpráva, je to, že Německo začíná mít racionálnější a pragmatičtější pohled na rozdíl od předcházející vlády, která v tomto směru zcela zjevně mířila vedle. Co je dobrá zpráva, tak Německo přiznává chyby. Přiznalo chyby v energetické politice. Přiznává chyby v tom, že uzavření jádra nebylo nejmoudřejší. A to to říkám teď velmi diplomaticky. To, co je zajímavé, dokonce chtějí spolupracovat v oblasti malých modulárních reaktorů jaderných. Tak to si myslím, že je celkem zlom. Ale v každém případě jsou pragmatičtí. Jinými slovy, rýsuje se nám tady zajímavý partner, s kterým bychom mohli v rámci koalice postupovat. Aspoň taková byla shoda s paní ministryní Reiche. Okamžitě jsme vytvořili pracovní týmy, které začnou tvořit společná stanoviska.
O totéž se pokusil i pan premiér v Itálii. Shodou okolností ten samý den. Jednal s premiérkou Meloni. Přičemž je třeba říci, že Itálie je rovněž v tomto velmi realistická, pragmatická. A troufáme si tvrdit, že máme velmi podobné pohledy. Já teď nebudu chodit dál k těm dalším a dalším zemím, já tím jen chci říci, že to není o tom, že tady jednáme o společné pozici na úrovni Visegrádu, i když samozřejmě i ty země jsou pro nás důležité, ale je nám naprosto jasné, že pokud nebudeme mít velké hráče v koalicích, tak samozřejmě pravděpodobnost prosazení bude menší. Takže to je to, na čem teď pracujeme.
ETS1, ETS2 samozřejmě byla součástí toho dopisu. Jasně říkáme, že u ETS1 není jiná cesta – a pokusme se všechny přesvědčit – než zastropovat jeden z nejvražednějších nástrojů unie za posledních deset dvacet let. Ono už je to od roku 2005. Od myšlenky původní, která nemusela být špatná, to dopadlo tak, že je to jak utržené ze řetězu. Ještě v době, kdy já jsem byl ministrem průmyslu v roce 2020, 2021, 2019, tak se odhadovala cena emisní povolenky 26 euro. Podívejme se, jak se pohybuje dneska. 70, 80, ale někdy byla i přes 100 euro. To znamená, jsou to násobky toho. A teď bych vám tady mohl ukazovat, jaké jsou v uvozovkách ceny emisních povolenek ve Spojených státech. Jaké jsou v Číně, jaké jsou v Indii, jaké jsou – já nevím, no, Rusko vůbec neberu. To jsou o řádu nižší. Skutečně o řád. To znamená třeba pětkrát, sedmkrát, desetkrát atd. Ještě vícekrát v některých zemích. Jediný, kdo trochu se přibližuje, je Japonsko, kde to je na polovině, dejme tomu, jsou na 40-45 eurech. Ale už z tohohle si uděláme závěr, jakým způsobem asi dokážeme být konkurenceschopní.
Znovu říkám, ty výrobky se sem stejně dováží z těch zemí, kde to vyrábí samozřejmě na vehiklech, které jsou daleko méně příznivé vůči životní prostředí. Co se týká ETS2, tak tady chceme hrát nikoliv vyčkávací hru, ale takovou, že se pokouším přesvědčit ostatní, aby se to posunulo ještě z toho roku 2028, protože určitě si vzpomínáte – bylo to 2027, pak se to dalo na 28. rok, tak říkáme – dejme to až na rok 2030. Evropská komise už dnes připouští, že tam jsou problémy. Dnes připouští, že nebylo zcela zjevně domyšleno. Hledají se mechanismy, jak to zastropovat, ať už vrhnutím vyššího množství povolenek, případně nějaké další nástroje. No ale výsledek je ten, že začíná být jako lehký zmatek. A různé země k tomu mají různý přístup.
Ať jsem objektivní, stále je víc zemí těch, které by si přály, aby to bylo. Dokonce celá řada z nich už to zaimplementovala do svého právního řádu. Česká republika nikoliv. Takže naše hra spočívá v tom – pojďme se bavit o tom, abychom dneska řešili ETS1. Poté, co se vyřeší ETS1 a budeme tam mít okno legislativní v polovičce tohoto roku, pak řešme dvojky. Pokud možno posunutím. A férově počkejme na novou komisi, která by mohla rozhodnout – a my věříme racionálněji než ta komise současná. Jenom bych chtěl připomenout, že je to pár let, kdy jsme varovali před tím, že to, co se schvaluje, nedopadne dobře.
Vzpomínáte si na rok 2022, konec aut na spalovací motory? Ruce nahoře všichni. Teď, s prominutím, ty nesmysly, kterými se argumentovalo ve smyslu syntetických paliv. Kdo kdy někdy viděl knížku fyziky z prvního ročníku, věděl, že to je úplný nesmysl. Bohužel schválilo se to. Tři roky poté – proto to říkám – Německo je první, které říká: „Není to možné ustát. Musíme prostě najít nové řešení. Pojďme to posunout, pojďme hrát tu hru jinak.“ Tři roky poté. Proto tvrdíme, že i ETS2 ještě nejsou úplně ztracené, dokud, jak říkám, že to mléko definitivně nerozlilo. Jako se třeba už rozlilo u těch ETS1. Tak takže to je dvojka.
Další, je to pochopitelně o spolehlivosti dodávek skrze diverzifikace různých tras. Myslím i tím dodávek samozřejmě energií. Myslím si, že na tom je jasná shoda. Zmírnění tlaku na energeticky náročný průmysl. Zase se vracím k té konferenci, které byla včera. Mimo jiné jmenovala se České Antverpy. Tam byli zástupci všech těch klíčových odvětví. A jenom chci připomenout, že průmysl dělá v České republice stále 36-37 % podílu HDP. A přibližně totéž je v zaměstnanosti. Takže až nám někdo bude vykládat o tom, že nám to ty nové technologie všechno krásně přebíjí, já jsem jejich obrovským fanouškem. Ale jsem stále při zemi v tom, že si musíme uvědomit, že vycházíme z nějakého status quo. Z nějaké současné situace. A převléknout průmysl do nového kabátu nepochybně budeme muset, ale má to taky nějaký časový harmonogram. A on nám dneska platí to, co my chceme realizovat v rámci té dekarbonizace. To znamená, oni dneska vydělávají stále ještě ty peníze. Tak je, prosím pěkně, udržme.
Takže tady tlačíme na to, aby se zde přijímaly určité jiné režimy. Což mimo jiné tedy v zásadě v Evropské unii částečně možné je. Mimo jiné jedná se o takzvanou podporu energeticky náročných oborů a ty kompenzace nepřímých nákladů. Takže to je věc, na které chceme dále pracovat. Samozřejmě zrychlení povolovacích procesů, tak o tom, myslím si, že není žádná. Snížení byrokracie, odstranění reportovacích pozic a reportovacích povinností. A současně prosím jedna důležitá věc. A to je uplatňování principu technologické neutrality rovněž pro jádro a pro zemní plyn. Ono se to trochu zapomíná, ale ta takzvaná taxonomie, možná si to vybavujete – v roce 2021 jsme na ni ještě za naší vlády velmi intenzivně pracovali. A byla vyhlášena Evropskou komisí 31. 12. 2021. V podstatě s nástupem nové vlády. Myslím vlády Petra Fialy. Poté se to ještě dva tři měsíce nějak doupravovalo a dotáhlo se to.
Ale pozor, to není uzavřená záležitost. Kdo nebude mít stavební povolení na jádro do roku 2045, je z kola ven. A my tvrdíme, znovu se k tomu musí sednout, znovu se to musí přehodnotit. Vzpomínám si v roce 2019/2020, když jsem vyrazil – a někteří z vás tady byli, jednali jsme o tom – když jsem vyrazil poprvé jako nový, čerstvý ministr, to bylo v devatenáctém roce, do Evropské komise unie a řekl jsem, že přinášíme nový jaderný program a že v tom budeme pokračovat. Všichni se usmívali a považovali nás v lepším slova smyslu za snílky. Vzpomínám si, jak se stavělo proti Německo.
Vzpomínám si na Německo, vzpomínám si na Rakousko, vzpomínám si na Lucembursko. Byli to přátelé, ti lidé, kteří mi to vytýkali. Ale tvrdili, že nemáme šanci. Tak dneska nám Německo říká, že udělalo chybu. Dneska něco Německo říká, že je připraveno spolupracovat na malých modulárních reaktorech. A ty země, které tehdy kategoricky odmítaly, se vrací k tomu jádru jako k solidnímu, dobrému nízkoemisnímu, skoro bych řekl bezemisnímu – no, bezemisního není nic – zdroji. Ale pozor, musíme tu legislativu dotáhnout. Protože ono se to zdá 45, že je jaksi dlouhá doba. V rámci životního cyklu přípravy toho jádra je to už relativně krátká doba. A těžko budeme přesvědčit někoho, ať se pustí do jádra, když nám řekne, že narazí na limity taxonomie.
Totéž je to v plynu. Nežijme v iluzích, že nebudeme plyn potřebovat ještě v roce 2045 až 40. Budeme ho potřebovat. Je to stabilní zdroj. Je to zdroj, který nám vyrovnává dneska to, že se utlumuje uhlí. Můžeme tady vést emotivní diskuse o tom, proč se utlumuje uhlí, ale faktem je to, že to je cesta, která se těžko dneska zastavuje. A my respektujeme prostě to, že dneska odstupují výrobci elektřiny od té výroby právě z ekonomických důvodů. Ale poté není jiná cesta než to nahradit tím plynem.
To jádro samozřejmě v čase rovněž bude, ale to je otázka, všichni víme, 20 let. A nové bloky jsou poměrně náročné. Samozřejmě jsou tam malé modulární reaktory atd., ale i to je s otazníkem. Podporujeme je, ale je to v konci 30. let. Takže potřebujeme nutně plyn. A to je spojeno zase s taxonomií, protože jestli žijeme v iluzích, že bude někdo z investorů do plynu investovat, když bude mít stopku v roce 2035 omezenou regulatorikou, no tak mi ukažte někoho, kdo tam bude investovat.
Když dneska začnu investovat a postavím to v roce 2030/2031, což dřív nemůžu zvládnout, tak budu mít 4 roky na to, aby se mi to navrátilo? Neznám takového investora, který do toho půjde. A každý vám řekne: „Já jsem připraven do toho jít, dejte mi kapacitní mechanismus a dejte mi prostě šanci, že tady můžu prosperovat aspoň pro roku 2040, ideálně třeba 2045.“ Takže to je další důležitá věc.
Poté se věnujeme i teda hlubší integraci toho vnitřního trhu, z našeho pohledu důležité. Česká republika je otevřenou zemí, ale 83-84 % směřuje do Evropské unie. Jinak tam podporujeme určité regulatorní, administrativní snižování zátěže pro zejména menší a střední firmy. I tady si myslím, že nemůže být neshoda. A snažíme se poukázat i na to, že musí být rovný přístup v rámci všech zemí Evropské unie v rámci takzvané státní podpory. Ono se to zdá jako fráze, ale potom, když se podíváte, tak co země, ta to má jinak nastavené. A budí to obrovské emoce.
Vzpomeňte si na dobu energetické krize, kdy zde byla cena energií v každé zemi pomalu jiná, tak jak si to nastavila. Všichni se sice tvářili, že to zvládneme společně, ale výsledek byl ten, že s i to každý udělal podle svého. A samozřejmě to zcela zničilo – nebo ne zničilo, ale ohrozilo to konkurenční prostředí. Další velmi důležitá věc, na co apelujeme a vychází to z těch Antverp, posílení surovinové nezávislosti. Já tedy tvrdím nejenom surovinové, ale i průmyslové i zemědělské.
Netvrdíme, že ve všem budeme soběstační. To není možné. Ale cesta ku posilování podle našeho názoru je jediná možná. A projevuje se to potom zejména v dobách, kdy je zle. Ať už to byla covidová krize nebo energetická krize. Takže i toto je nesmírně důležitý krok. Současně vyzýváme, aby se udržela otevřenost evropské ekonomiky a abychom rozšiřovali v uvozovkách obchodní sítě s dobrými, kvalitními partnery. Víte, že jsme podpořili – byť s připomínkami, ale to prostě k tomu vždycky patří, jak Mercosur, tak tu dohodu s Indií. Jinak by se tam mělo diskutovat rovněž o konceptu – a to je důležité – takzvané evropské preference. Určitě jsme zaregistrovali Made in Europe. Tak to je celkem důležitá věc.
Podle našeho názoru je to v zásadě správné, ale vždycky říkáme, není možné to vidět úplně jednoznačně, takže všechno, co bude jenom vyrobeno v Evropě, tak nic jiného nepreferovat, protože i z našeho pohledu jsme otevřenou ekonomikou, jsme do značné míry rovněž částečně závislí na třetích zemích a musíme si vymezit určité strategické sektory. A tady bych chtěl rovněž říct to, že považujeme žádost Velké Británie, aby byly součástí toho made in Europe, za oprávněnou, a i s touto pozicí pojedeme do Bruselu, abychom o tom takto jednali. Za mě vše a těším se na diskusi.
Děkuji.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
