Děkuji, paní předsedající, já jsem tady v několika rolích. Jsem tady jako bývalý, možná budoucí ředitel nemocnice, jsem tady jako zřizovatel té nemocnice, čili jako ministr zdravotnictví, a trochu jsem tady taky za nelidu, který chce vyštvat ubytovnu pro rodiče těžce nemocných dětí z nemocnice. Tak já nevím. Myslíte si, že jsem nelida? Že bych skutečně vyštvával ubytovnu, která funguje v té nemocnici? Nebo která je pro tu nemocnici důležitá? Ta situace je poněkud složitější.

Faktem je, že někdy po revoluci pan profesor Koutecký, nestor české onkologie, vlastně zakladatel české onkologie, také zakladatel Nadace Národ dětem, tenkrát – a všichni si na to možná pamatujete – pořádal sbírku pro postavení nové dětské onkologie. Sám jsem tenkrát jako mladý inženýr přispíval. Postavila se za to budova dětské onkologie v Motole. A musím říci, že je to výborná záležitost a pan profesor Koutecký zaslouží úctu.

A tenkrát také se rozjela situace, že rodiče nemocných dětí, protože všichni víme, jak vypadaly hospitalizace za minulého režimu – určité návštěvní hodiny, velmi striktně kontrolovaný přístup – sedí tu pár pediatrů, tak asi vědí, o čem mluvím. Byl prostě problém s tou dodatečnou péčí, jak tenkrát ani nebyla vnímána jako péče, to znamená, jak se starají rodiče i v průběhu hospitalizace. Tenkrát se tvrdilo, dítě patří do nemocnice, a rodič tam nepatří. To se samozřejmě měnilo a tenkrát vznikl nápad, který vzešel z okolí pana profesora Kouteckého, které se chopil Nadační fond Klíček, že se začnou ubytovávat ti rodiče.

To bylo fajn, to byla první věc. V Motole máme ubytovnu pro sestry. Je to bývalá ubytovna jugoslávských stavbařů, která se změnila v ubytovnu pro sestry. A tam si Nadační fond Klíček tenkrát domluvil tuším tři nebo čtyři pokoje a v nich začal ubytovávat rodiče. Jenže nastala situace taková, že nikdy nebyly dohodnuté podmínky toho fungování. Přece jenom jako nemocnice nějakým způsobem funguje, ubytovna pro sestry taky nějak funguje, je tam nějak limitovaný přístup. Všichni, kdo děláte v nemocnicích, tak znáte situaci, že tam bydlí nejen sestry, ale i sanitáři, a to někdy jsou problematičtí lidé, někdy tam musíte nasadit trošku režimová opatření, aby se vám to tam hrozně nezvrhlo.

Takže vypukly problémy, které měly být řešeny dohodou mezi Klíčkem a Motolem, mj. taky platbou nájemného. Tyhle problémy řešili dokonce i předchůdci ve funkci, paní ex-ředitelka Rögnerová, ještě její předchůdce dr. Kryl, a v podstatě nikdy nedošlo k dohodě. Faktem je, že s Klíčkem byla vždycky poněkud obtížnější komunikace. Pak jsem nastoupil v roce 2000 já. A několikrát jsme se opravdu setkali s tím, aby to bylo řešeno, ale ty podmínky byly vždycky problematické. Já vím, že provozní pracovníci nemocnice si stěžovali, že když chtějí jít do těch pokojů, tak nikdy nemůžou nikoho sehnat. Klíček začal trošku chápat to svoje území jako exteritoriální, to znamená jako území, kam není přístup. A zároveň se nemocnice – musím říci, že tedy pod mým vedením - začala chovat k těm rodičům také jinak. A vyčlenila – a bylo to tady i zmíněno – určité pokoje pro ubytování rodičů.