Bezpečnostní prostředí, ve kterém se Česká republika a její obrana pohybuje, se za poslední dobu výrazně změnilo. Na prvním místě silně vnímám jeden fenomén, a sice zastírání kontur mezi válkou a mírem, mezi spoluprací a konfliktem. Je to bezesporu dáno tím, že některé státy stále vidí mezinárodní vztahy jako nikdy neutuchající střet, anebo prostě jako hru s nulovým součtem. Spolupráce v jedné oblasti v jejich případě nevylučuje střet v oblastech jiných.

V bezpečnostní strategii České republiky pro ně máme krásný pojem „revizionistické mocnosti“. Těm nedělá problém hrát si na „doktora Jekylla a pana Hyda“, mít dvě tváře. A to je nejenom svrchovaně pokrytecké, ale i výsostně nebezpečné.

Nejde však jen o státy. Radikální fanatičtí teroristé jsou schopni destabilizovat celé regiony. Mám na mysli například skupiny jako takzvaný Islámský stát nebo Boko Haram. Vždyť třeba Islámský stát zrovna nedávno obsadil Palmýru a hrozí, že vymaže ze zemského povrchu, a to zcela programově a záměrně, nenahraditelnou část našeho kulturního dědictví.

Stojí před námi jeden zásadní a nesmírně obtížně řešitelný problém. Imigrační vlna, kterou tyto skupiny způsobují. Vlna, která by mohla přerůst v tsunami, nevyhnutelně směřuje k nám, do Evropy. A pokud se ještě nedotkla Česka, tak je jenom otázkou času, kdy k tomu dojde. Já nejsem lhostejný k osudům lidí na útěku. Stejně tak nejsem lhostejný k osudům občanů Evropské unie a k potížím našich unijních partnerů, kterých se masová migrace nejvíce přímo týká.

Tyto tři hrozby a čas od času i některé další mezi sebou soupeří o mediální pozornost. A mediální povrchnost vytěžující tato kontroverzní témata k obecné orientaci v této problematice mnoho nepřispívá, natož aby snad dokonce nabízela řešení.