První téma se plně prosadilo teprve v posledních měsících. Samotný vznik tohoto kvazistátního útvaru zastřešujícího krutost a sektářské násilí spadal prakticky do posledních týdnů před summitem. Zatímco na neformální večeři ministrů zahraničí, která pro nás byla hlavním polem pro důkladnější strategickou diskusi, se oba problémy probíraly zhruba půl na půl, na obdobné večeři nejvyšších představitelů Aliance se debata týkala vzniku tzv. islámského státu a hrozeb z něj plynoucích ze 70 až 80 procent.

To může být pro někoho překvapivé; jisté je, že nejen "hybridní" válka na Ukrajině, ale také situace v Iráku a Sýrii představuje nový, nečekaný a vysoce rizikový fenomén.

V případě konfliktu na východní Ukrajině je hlavní zvláštností nejen skutečnost, že tato "podivná válka" je vedena netradičními způsoby – kombinace vojenských a nevojenských metod, vojáci bez označení příslušnosti, ostřelování těžkými zbraněmi ze sousední země, blesková překročení hranice s raketomety a dělostřelectvem a vzápětí návraty zpět, ruské bezpilotní průzkumné letouny ve službách separatistů. Akce v terénu jsou kombinované s kybernetickou ofenzívou a rozsáhlým mediálním působením.

To, co ale činí rusko-ukrajinský konflikt zvlášť odlišným, je především skutečnost, kdo ho vede: Rusko, člen Rady bezpečnosti, regionální mocnost se silnou armádou, s mohutným jaderným arzenálem – tedy země s výlučným mezinárodním postavením. Mimořádná vážnost celé situace je dána především tím, že Rusko bylo celá léta součástí – a po studené válce i nějaký čas garantem – vytváření bezpečnostní architektury Evropy. Dnes tuto architekturu, jejímiž základními principy je mírové řešení sporů a respektování svrchovanosti a územní celistvosti sousedů, fakticky ničí.

Opatření přijatá na summitu i přesto nejsou namířena primárně proti Rusku. Jde především o ujištění spojenců na východní hranici NATO o platnosti obranného závazku Aliance a schopnosti mu prakticky dostát.