Kolegyně, kolegové,

já jsem se přihlásil písemně do této debaty, protože bych se chtěl pokusit o to, co se mi nepovedlo na našem výboru garančním, a to je přesvědčit vás o tom, že tento návrh zákona bychom měli zamítnout, protože v danou chvíli je to návrh zákona nešťastný, byť chápu motivace ministerstva vnitra, které s ním přišlo, myslím si, že vzalo v potaz jiné věci, než které v tuto dobu podstatné jsou. Pro ten návrh zamítnout mám důvod jak právní, tak důvod lidský. Začnu tím důvodem právním.

Ten návrh novely říká, chceme mít pravomoc rozhodovat a pokutovat něco na místě, porušení nějakého jednání, nějakého předpisu, na místě. Abyste skutečně spravedlivě a bez excesů mohli na místě posuzovat porušení nějakého právního předpisu, nějakého zakázaného jednání, tak to zakázané jednání musí být naprosto jasné, přehledné, všem známé, nesmí o něm být žádné pochyby. Tak jak je to například v případě přestupkového zákona. Připravil se řádně, prošel legislativním procesem. Vypointovali jsme ho. Všichni ví, co je a co není přestupek. Pokud byly nějaké pochybnosti, praxe to vyřešila.

Tato novela ale žádá, abychom na místě jednání řešili a pokutovali jednání nebo zakázané jednání, které je popsané v nařízení ministerstva zdravotnictví, v nařízení, která jsou přijímána narychlo, v nouzovém stavu. Proto zdaleka nejsou perfektní, to není výtka vůči nim. Protože tato nařízení nemají funkci precizovat, co se smí a co se nesmí, aby se pak za to trestalo. Tato nařízení mají za účel dát veřejnosti informaci, zprávu o tom, co se smí, co se nesmí, a také trošku v nouzovém stavu spoléhat na to, že ta společnost to bude reflektovat. A naše společnost to reflektuje, k tomu se dostanu později.