Vážený pane předsedo, dámy a pánové, milí přátelé,

na úvod si vás dovolím požádat, abyste po návratu domů vyřídili srdečné poděkování nás všech členům a sympatizantům za úsilí, které věnovali volební kampani. Bez jejich práce a nasazení by konečný výsledek nemohl být takový.

Volební výsledky nám přisoudily opoziční úlohu. Teď je na nás, abychom ji zvládli profesionálně a důstojně a dokázali našim voličům, že jejich hlasy nepřišly nazmar. Stojí před námi výzva rehabilitovat pojem opozice. Pojem, který byl v minulých letech zprofanován opoziční smlouvou na straně jedné a destruktivní negací každého vládního návrhu na straně druhé. Úkolem demokratické opozice je ve skutečnosti jak kvalifikovaná kritika a věrohodné alternativy, tak schopnost podílet se s vládou na společném díle, je-li to dílo nezbytné a dobré. Máme před sebou výzvu rehabilitovat nejen pojem „opozice“, ale také pojmy „politik“ a „politická strana“. Pohlédneme-li na historické etapy zemí, kde se demokratické režimy měnily v režimy autokratické a v diktatury, vždy byly tyto časy charakteristické silně znějícími názory na přežitý systém politických stran a poukazováním na jejich zkorumpovanost. Jaká to podoba s minulými lety u nás, kdy profesionální šiřitelé blbé nálady přesvědčovali všechny, že se mají špatně, že za to mohou výlučně politické strany a všechny politiky takřka bez výjimky označovali zkorumpované.

Tato atmosféra spolu s mnoha skutečnými chybami systémových politických stran významně přispěla k tomu, že ve sněmovně jsou dnes rozhodujícím způsobem zastoupeny síly, které se profilovaly a profilují na negaci polistopadového vývoje a na bagatelizaci zločinů komunismu a jeho aktivních spolupracovníků. Ve sněmovně jsou přítomni politici, kteří si získali sympatie veřejnosti tvrzením, že politici nejsou. Ptám se ale, jakou chtějí ve skutečnosti vykonávat moc, když ne moc politickou jako politici parlamentní demokracie.

Na minulém sněmu jsem ve svém projevu řekl, že zhoršující se hospodářská situace posílí ve společnosti extrémistické a populistické síly a tendence. Nemám radost z toho, že jsem měl pravdu. Nepojmenoval jsem však potenciální riziko, které se ukazuje jako aktuální – a sice riziko zvýšené poptávky po vládě silné ruky a z ní plynoucích autokratických tendencích. V současnosti jsou tyto tendence přítomné hned ve dvou modelech. Zaprvé je to model „Monarcha“, kdy jedna ústavní instituce se pokouší uzurpovat moc, která přísluší jiným ústavním institucím. Zadruhé pak model „Oligarcha“, kdy vzniká bezprecedentní koncentrace moci spojením obrovského ekonomického, politického a mediálního vlivu. Jeden model není o nic méně nebezpečný než druhý, zvlášť, je-li jen otázkou času, kdy monarcha i oligarcha k sobě najdou cestu za společným cílem.  Naším úkolem je tomu nepodlehnout.