Klasická levice s pravicí vedly vždy spor o to, kdo je ještě potřebný. A především pak a o to, kolik si můžeme jako společnost dovolit na tuto podporu dát, aniž bychom zadlužili budoucí generace.
A také o to, aby pomoc zůstala pomocí, ne krokem k závislosti, ke ztrátě vůle pracovat a zlepšovat svůj osud. Vždy však pomoc směřovala ke slabým a potřebným
S nástupem novodobé levice však toto dělení zcela zmizelo a jsme svědky nového fenoménu, levice zapomíná na ty potřebné a hitem neomarxistů se stala podpora těch nejbohatších! O to, kolik si můžeme dovolit, se nikdo nestará, vždyť byl vynalezen deficitní rozpočet, tak dáme VŠEM a bohatým nejvíce.
Jak jinak si vysvětlit, že na drobné podnikatele a živnostníky se valí jedna represe za druhou a na dotace přes jejich obrovskou složitost a zkorumpovaný systém nedosáhnou. Přitom pro ty nejbohatší je státní dotační měšec doširoka otevřen. Nejenže stát dnes měrou vrchovatou umetá různými regulacemi a povinnostmi cestu velkým korporacím, díky nimž pomáhá dusit jejich malou a začínající konkurenci, ale velcí a bohatí dostávají i přímou podporu ze státního rozpočtu. O míře podpory, jakou dnes dostávají od našeho státu nejbohatší nikoliv lidé, ale firmy - korporace se „vdovám a sirotkům“ ani nesní.
Jak je možné, že dotace a úlevy pro podnikatelské subjekty (už to samotné je paradox) nejsou zastropovány celkovou částkou pro konečného příjemce a přidělujeme stamilióny?

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV