V době konání prvních přímých prezidentských voleb 2013 vládla mimořádně nepopulární Nečasova vláda, ODS si prožívala svou krizi, TOP 09 usilovala o pozici lídra pravice. Preference ANO byly neměřitelné. Sociální demokracie byla nesmiřitelnou opozicí a snila o vítězství se ziskem nad 30 procent. A ještě existovaly Věci veřejné. Jak ten čas letí.

Z pozice favoritů nastupovali do voleb Zeman a Fišer. Nakonec však vše dopadlo jinak. Zemana volili komunisté a Zemanovská část ČSSD, Schwarzenberga TOP 09 a většina ODS (voliči ODS vycítili, že jejich kandidát nepostoupí a podpořili vládního kolegu), Fischer sbíral hlasy jakoby odevšad, byl to inteligentní slušný pán, co není politik. Dientsbiera volila část ČSSD a progresivisté (pojem sluníčkář ještě tou dobou nebyl znám), Franze recesisté a protestující, Roithovou lidovci, kteří volbu pojali jako průzkum bojem, Fischerovou skalní příznivci pravdy a lásky, Přemka Sobotku skalní voliči ODS, Bobošíkovou kraválisti.

Přiznejme si, že o prezidentovi rozhodli v roce 2013 komunisté! Pokud by do prvního kola nasadili nějakého toho Remka a on dostal tradiční komunistické hlasy, Zeman by se v roce 2013 nejspíš vůbec nemusel dostat do druhého kola!

Volební zisk K. Schwarzenberga se takřka shodoval se součtem preferencí ODS a TOP 09!

Druhé kolo prezidentských voleb bylo o tom, koho nechceme. Zde se kulturně-mediální fronta fatálně zmýlila. Oklamala sama sebe, že média jsou všemocná, že jen ona mají „nárok“ na výhru, že ona budou určovat, co je dobré a co ne.