Referendum u nás nemá tradici. Nepřímo byl zvolen Karel IV. i Jiří Poděbradský. Nepřímo byli voleni starostové měst a obcí za národního obrození i za první republiky. Nepřímo byl zvolen Masaryk, Beneš, Havel i Klaus. Nepřímo byl zvolen Jan Pavel II. i Winston Churchill. A Winston Churchill byl dokonce ve funkci potvrzen týmž parlamentem, který dal o něco málo dříve důvěru Chamberlainovi.

A zatímco o referendu dříve mluvili jen obskurní postavy politického spektra, které neměly kromě křiku skoro co jiného nabídnout, dnes začínají referendum připouštět i mnozí standardní politici.

A proč se tomu tak děje? Po referendu z přirozených zájmových důvodů volá ten, kdo je zjednodušeně řečeno přesvědčen, že „má podporu většiny lidu, ale nemá podporu většiny zvolených zástupců lidu“.

Mnoho z nás za poslední roky doslova lomilo rukama nad nějakou tou multi-kulti nebo genderovou či transgenderovou šíleností, která prolezla zákonodárci, ale většinovou podporu ani zdaleka neměla.

Obzvláště patrné je to dnes na přístupu politické representace k masové migraci, zejména té z muslimských zemí. Podle všech dostupných informací západoevropská veřejnost tuto migraci již minimálně od šedesátých let odmítala, politická representace jí ji však další desítky let doslova „cpala a cpe do krku“. Zde je rozpor mezi elitami (myšleno nejen politiky, ale i novináře, akademickou sféru, špičky businessu, vedení nejbohatších neziskovek) a běžnými voliči doslova do očí bijící.