Tenhle příběh znám z vyprávění. Jeden docela úspěšný pražský architekt prožíval zrovna krizi středního věku. Nakonec se z ní dostal tak, že na několik měsíců přestal tvořit a s partou kamarádů odejel do Jižní Ameriky. Zde si půjčili silné motorky a projeli Jižní Ameriku od Ohňové země až po Panamu.
Jako architekta ho zaujaly místní památky i moderní stavby a urbanismus. Viděl i neuvěřitelné sociální rozdíly, u nás v Evropě nepředstavitelné. V jednom městě zažil i lepší čtvrť pro bohaté, které byla uměle zvednuta cca 20 metrů nad okolní terén! Dovnitř se vstupovalo jakýmsi tunelem hlídaným ochrankou. Následoval výtah pro automobily. Ti boháči po své vyvýšené čtvrti jezdili v kabrioletech. Pokud však museli vyjet mezi „obyčejné lidi“, přesedli na svém parkovišti z kabrioletu do krytého Land Roveru (otevřeným automobilem by se neodvážili jet. A také stav silnic tam dole si vyžadoval terénní automobil) a dolů sjeli autovýtahem.
Viděl taky, jak město pomalu přecházelo od luxusu k průměru, od nových domů ke starším, pak méně a méně udržovaným až do klasického slumu. A ty slumy přitom měly jistou urbánní strukturu, měly hlavní i vedlejší ulice a i na střeše nejnuznějších chatrčí, vyrobených z plechu z rozbalených sudů od asfaltu, byly televizní antény.
A viděl i vysoko v horách vesničky, kde nebyla zavedena elektřina, kde místní neznali ani televizi, ale žili si tu svým pravda chudým, ale přitom v podstatně důstojnějším životem.
A pak on, profesí architekt, takto definoval slum. Podle něj je slum vykořenění. Nejde jen o bídu ve smyslu počitatelných hmotných statků od jídla po dostupnost elektřiny a zdravotní péče. Jde zejména o ztrátu vlastních kořenů, lidské důstojnosti, ztrátu rodinných a mezigeneračních vazeb, neschopnost někam patřit, pro něco nad rámec okamžiku žít a pracovat.
Ano, slum je vykořenění. A nemusí mít jen podobu nuzných chatrčí. Mohou to být i betonové džungle nebo bezpohlavní prostory ze skla a oceli.
To kořeny nás jako jedince i jako společnost dělají lepšími.
Svět se rychle vyvíjí. Být v něm konzervativcem neznamená žít jako zkostnatělý staromilec. Nepodléhejme proto často svůdnému mámení sirén, že naše problémy vyřeší nějaké prosté a radikální odmítnutí všeho starého. Nepomůže. Každý pokus „začít psát rok nula revolučního kalendáře“ zatím špatně skončil.
Například již od vzniku Československa v roce 1918 jsme měli tradici nepřímé, tajné volby prezidenta republiky. To byl jeden z našich ústavních kořenů, který přetrval skoro celé století. Přes varování mnoha ústavních expertů Parlament z oportunních důvodů schválili volbu přímou.
A splnila mediální očekávání? Vůbec ne! Rozkolísala náš ústavní systém, přispěla k dalšímu rozvratu politické scény, zanesla další hádky a další štěpící linie do společnosti. Nevyrábějme si zbytečně další společenské slumy. Do kořenů rozumný politik nekope.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
