Příběh rodiny Michalákových snad ani nemusím připomínat. Paní Michalákové byli už před šesti lety odebráni její dva synové (v té době jim bylo tři a šest let) norskou sociální službou na ochranu dětí Barnevernet, a to z důvodu podezření na násilí v rodině. Přestože se tato podezření neprokázala, rodiče dětí se nijak neprovinili, norský úřad děti matce do dnešního dne nevrátil. Její styk s dětmi navíc omezují stále víc a víc a snaží se mu zabránit úplně. Děti nejsou ve styku ani se svými dalšími příbuznými včetně prarodičů.

Chybějící vůle našich politiků

Za celých šest let nebyli čeští vládní představitelé schopni vymoci naše občany ze spárů Norska. Jejich aktivita je zcela nedostatečná až nulová. Běžný člověk opravdu žasne nad tím, že jsou naši činitelé schopni zajistit osvobození dospělých lidí v Súdánu nebo Pákistánu, ale navrácení dětí, českých občanů, z Norska ne. Ale je k tomu vůbec vůle?

Pokud naše vláda vesele podepisuje s Norskem smlouvy o tom, že nám Norsko přispěje několik miliard, je jasné, že jednání o navrácení našich občanů není na pořadu dne. Copak byste si brali peníze od někoho, komu byste vzápětí pohrozili, ať okamžitě přestane porušovat mezinárodní úmluvy a vrátí matce její děti? Jaká by byla v takovém případě vaše vyjednávací pozice? Dost mizerná. Ne nadarmo se říká, koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nevěřím proto, že se naše vláda chystá jakkoli konat a angažovat v případě sourozenců Michalákových. Z představy, že si naši politici vezmou peníze z Norských fondů s vědomým, že Norsko neoprávněně zadržuje naše občany je mi hodně zle. Naši občané by měli být pro naše politiky posvátní a neměli by je vyměnit ani za všechny peníze světa.