Zejména mne zarazilo konstatování ÚS: „Nelze však konstatovat, že by užíváním veřejně přístupného prostranství došlo k bezdůvodnému obohacení na straně obcí. Ústavní soud považuje za žádoucí, kdyby bylo přistoupeno k vyvlastnění takto restituovaných pozemků, aniž by byl oprávněn předjímat konkrétní řešení.“
Dovoluji uvést konkrétní případ z mého okolí: Po r. 1989 restituoval vzdálený příbuzný pozemek v Praze. Tento pozemek si pořídil jeho dědeček pro stavbu rodinného domu. Od komunistického převratu až do r. 1989 ležel zestátněný pozemek (spolu se sousedními pozemky) ladem, takže tam vznikla naprosto nepřístupná divočina. Jelikož v návrhu nového územního plánu byly pozemky deklarovány jako stavební, restituenti celou plochu na vlastní náklady zkultivovali. Územní plán, který byl nakonec přijat, však pod vlivem tlaku majitelů nemovitostí v sousedství pozemky deklaruje jako rekreační zeleň. Městská část plánuje na území vybudovat jakýsi „areál zdraví“. Přitom v blízkém okolí jsou nevyužité obecní pozemky, kde by mohl být areál vybudován.
Je více než pravděpodobné, že pozemky se jednou opět stanou stavebními, jelikož jsou pro bydlení ideální. Navazují totiž na stávající residenční výstavbu a jsou v dosahu potřebné infrastruktury. Jejich plocha přitom činí sotva 1 % z celkové plochy zelně, která je všude v okolí a je vesměs v majetku městské části.
Příbuzný se už v podstatě smířil s tím, že obec nabídne za pozemky výrazně nižší výkupní cenu, než by měly pozemky stavební. Nyní však ÚS navrhuje, aby byl pozemek rovnou vyvlastněn. Přitom vyvlastňování bylo od počátku deklarováno jako krajní řešení v případech, kdy se jedná o stavby nejvyššího významu za situace, kdy nebude možno dojít k dohodě o vykoupení.
Cena pozemku v této lokalitě, pokud by byl deklarován jako stavební, by byla cca 5 mil. Kč. I v době, kdy dědeček příbuzného pozemek kupoval, za něj vynaložil nemalé prostředky. Z pozemku je totiž krásný výhled na Prahu a už tehdy existovalo velmi dobré spojení MHD s centrem (nyní je navíc poblíž zastávka metra). Proto může znít pokrytecky konstatování mého příbuzného, že v tuto chvíli jej tolik netrápí osobní finanční újma. Za ta léta už se ale vzdal naděje, že tato restituce skutečně alespoň zmírní majetkovou křivdu spáchanou na jeho dědečkovi. Mnohem více ho trápí, že cítí, jak se plíživě vracíme k tomu, o čem jsme si mysleli, že už se nikdy nemůže vrátit.
Útlum ÚSTRu, snahy o zrušení lustračního zákona, tolerance otevřené propagace komunistického režimu, zpochybňování církevních restitucí, útoky na nestátní školství, vyvlastňování restituovaného majetku a nejnověji ohrožení tzv. lesních školek návrhem zákona o poskytování služby péče o dítě v dětské skupině... Co bude následovat? Likvidace nestátního zdravotnictví, zestátňování soukromých nájemních domů...? Dnes to možná zní jako fantasmagorie, ale kdyby mi před lety někdo řekl, že stát brzy bude restituentům, kterým vrátil komunisty nakradený majetek, tento majetek opět vyvlastňovat, asi by ch si ťukal na hlavu.
Autor je kancléřem Konzervativní strany.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
