Zejména mne zarazilo konstatování ÚS: „Nelze však konstatovat, že by užíváním veřejně přístupného prostranství došlo k bezdůvodnému obohacení na straně obcí. Ústavní soud považuje za žádoucí, kdyby bylo přistoupeno k vyvlastnění takto restituovaných pozemků, aniž by byl oprávněn předjímat konkrétní řešení.“ 

Dovoluji uvést konkrétní případ z mého okolí: Po r. 1989 restituoval vzdálený příbuzný pozemek v Praze. Tento pozemek si pořídil jeho dědeček pro stavbu rodinného domu. Od komunistického převratu až do r. 1989 ležel zestátněný pozemek (spolu se sousedními pozemky) ladem, takže tam vznikla naprosto nepřístupná divočina. Jelikož v návrhu nového územního plánu byly pozemky deklarovány jako stavební, restituenti celou plochu na vlastní náklady zkultivovali. Územní plán, který byl nakonec přijat, však pod vlivem tlaku majitelů nemovitostí v sousedství pozemky deklaruje jako rekreační zeleň. Městská část plánuje na území vybudovat jakýsi „areál zdraví“. Přitom v blízkém okolí jsou nevyužité obecní pozemky, kde by mohl být areál vybudován.

Je více než pravděpodobné, že pozemky se jednou opět stanou stavebními, jelikož jsou pro bydlení ideální. Navazují totiž na stávající residenční výstavbu a jsou v dosahu potřebné infrastruktury. Jejich plocha přitom činí sotva 1 % z celkové plochy zelně, která je všude v okolí a je vesměs v majetku městské části.