Za každým jednotlivým číslem se skrývá srdceryvný příběh konkrétního člověka a jeho rodiny. Co v tabulce uvedeno není, jsou další desetitisíce lidí, kteří nemohli pracovat ve svém oboru, nemohli pracovat, kde chtěli, nemohli studovat to, co si přáli.

Znám to z domova. Můj dědeček měl nastartovanou slibnou lékařskou a vědeckou kariéru, byl primářem na rentgenologii v Praze, za své práce získal titul CSc. Kdysi však se nechvalně zmínil o komunistech (řekl, že jsou svině) a nějaký „dobrý“ kamarád ho udal. Titul mu byl sebrán a nemohl dále pokračovat ve vědecké práci, byl mu sebrán primariát a byl odvelen na řadového rentgenologa do Plzně. Další profesní růst mu byl uzavřen. A to mohl dopadnout ještě hůř.

Po roce 1989 byl habilitován a titul mu byl již v důchodovém věku navrácen. Bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem viděl svého dědečka dojetím plakat. Na jeho počest jsme po něm pojmenovali nejstaršího syna Františka.