Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, vážení kolegové, vážená paní ministryně, fiskální pakt, jak ho zjednodušeně nazýváme, oficiálně tedy Smlouva o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii, není pro mě jen běžnou, řadovou mezinárodní smlouvou. Postojem k paktu rozhodujeme o tom, zda chceme rozhodovat o klíčových hospodářských otázkách sami nebo se zavážeme k tomu, že se budeme muset ptát, resp. "koordinovat" reformy naší hospodářské politiky. Tady od pana poslance Kalouska, prostřednictvím pana předsedajícího, zaznělo, že je to jenom takové slovo, že to nic neznamená.

Ale Evropská unie má ráda slovo koordinovat a bagatelizace není rozhodně na místě. Dávám jenom příklad. Pod pláštíkem koordinace přicházejí suverénní členské státy právě o právo samy rozhodovat. Podívejme se například, co se děje v rámci koordinace v rámci Energetické unie. Po koordinaci přichází směrnice a potom nařízení, která právě v energetice jdou proti oficiálním postojům České republiky a nejsou pro naši energetiku příznivé. Proto fiskální pakt považuji za krok prohloubení integrace a centralizace hospodářských politik, která nadále omezí svobodu států provádět vlastní hospodářskou politiku. Fiskální pakt je určen zejména pro státy, které používají euro, a to proto, aby byla zachována stabilita eurozóny a nějaký stát nepřipravil ekonomické překvapení těm ostatním a nedošlo k nějakým otřesům společné měny eura z důvodu fiskální nekázně některého ze států eurozóny. A to jsou jasné důvody a má to svůj smysl. Jiná otázka je, jak to potom funguje v praxi. To je na dlouhou debatu.

Ale co to znamená pro nás? Díky bohu máme korunu a nemáme euro. Výhody vlastní měny jsou zřejmé. Vlastní měna zmírnila dopady ekonomické krize. Vlastní měna nám umožňuje rozhodovat o naší vlastní hospodářské a měnové politice. A někdy se nám vlastní rozhodnutí nemusí líbit. Mně se také nelíbily například příliš dlouhé a příliš drahé intervence České národní banky, které udržovaly drahé euro, levnou korunu a tím přispívaly k chybné filozofii, že musíme my, jako Česká republika v rámci Evropy konkurovat pouze nižšími cenami a levnou pracovní silou. Zkrátka filozofie být levnou montovnou Evropy, a to se mi vůbec nelíbilo, stejně jako většině občanů. Oslabování naší měny vede také k tomu, že na domácí exportéry nebyl vyvíjen dostatečný tlak, aby konkurovali nejen cenou, ale také kvalitou a efektivitou. Ano, to bylo chybné rozhodnutí centrální banky. Cenné však bylo v tom, že Česká národní banka ho mohla sama změnit. Nemusela se nikoho ptát. Bylo to naše vnitrostátní rozhodnutí. A až přijde znovu recese, a ona jednou bohužel přijde, budeme rádi za vlastní monetární politiku, kterou můžeme zmírnit dopady případné zahraniční ekonomické krize. Protože dobrá ekonomická politika stojí na dvou nohou. Jedna noha je fiskální politika a ta druhá je měnová a monetární politika. A přijetím eura, protože je to debata také o euru, přijetím eura můžeme přijít o jednu nohu. A přijetí fiskálního paktu znamená, že tou druhou nám bude moci hýbat i někdo jiný než my sami. Ale minimálně nám do toho bude mluvit. Je to tak vážné, že o tom musí proběhnout veřejná debata a takové kroky by neměla dělat vláda v demisi a vláda, která nemá důvěru zástupců občanů v Poslanecké sněmovně.