Nález ÚS ve věci snížení státní podpory stavebního spoření respektuji. Bytostně však nesouhlasím s jeho závěry ani použitou argumentací. V němý úžas mě přivádí především způsob, jakým ÚS vyhodnotil vzájemný střet důvěry účastníků stavebního spoření ve stabilitu právní úpravy na straně jedné s veřejným zájmem na konsolidaci veřejných financí a snížení deficitu státního rozpočtu na straně druhé. 

Upřednostnění zájmu na „konsolidaci” veřejných financí prostřednictvím snížení výdajů na státní podporu stavebního spoření ve výši zhruba dvou miliard korun ročně (v kontextu celkových výdajů státního rozpočtu činících více než 2220 miliard korun jde o zanedbatelná promile!) na úkor extrémně těžko obnovitelné elementární důvěry občanů ve stabilitu právního systému považuji za opravdu velmi negativní signál celé společnosti, který s sebou přináší potenciál narušení důvěry občanů v celou řadu dalších institutů české právní úpravy.