Co z toho vyplývá pro občana a budoucího důchodce? Že politici se u nás napříč spektrem nejsou schopni nebo ochotni dohodnout ani na věcech, které mají přesah přes několik volebních období ba dokonce přes několik generací a že se nemůže spolehnout na stabilitu řešení, se kterým přichází stát.

Nikdy jsem nebyl a ani jsem se nestal zastáncem II. pilíře. Od počátku jsem kritizoval jeho nastavení, charakter, smysl, ekonomickou i politickou nelogiku. Teprve v komisi pro penzijní reformu jsem ovšem v celé nahotě pochopil, že moje kritika a kritika sociální demokracie, toho mají společného asi jako voda a oheň. Zatímco já jsem kritizoval nastavení II. pilíře z pohledu nulové přidané hodnoty a malé užitečnosti pro klienta, ČSSD tento pilíř kritizovala ze zcela opačné strany a to, že „vysává“ z průběžného systému 3% (už ale nemluví o tom, že v budoucnu o tyto peníze dostane člověk menší důchod právě z toho průběžného systému). Já jsem viděl jako pozitivní posílení principu zásluhovosti, sociální demokraté nikoliv. Mimochodem v ČR je největší zprůměrování důchodu ze všech zemí OECD, tedy nejvyšší míra nivelizace. Lidsky řečeno - ti, co vydělávají středně, více a hodně, padají s příjmem v důchodu kolmo dolů, ti, co vydělávají podprůměrně, téměř zůstávají na stejné úrovni.

Ale zpět k II. pilíři. I přes veškerou předchozí kritiku se domnívám, že se II. pilíř rušit neměl a to z mnoha důvodů. Principiálních, ekonomických i politických. Začněme těmi politickými. Komise je sice formálně složená z politiků ze všech parlamentních stran, nicméně zrušit II. pilíř bylo jasné zadání a úkol vlády. I když s tím minimálně dvě politické strany nesouhlasily, nemohly s tím nic dělat. Zrušení II. pilíře tak nebylo konsensuálním vyústěním odborné diskuse, nýbrž pokračováním válcování opozice z předchozího období. Škoda. Otázka nezněla, jestli II. pilíř ano či ne, ale jak a dokdy jej zrušit. Překotné rušení přitom může vyvolat negativní (byť třeba uměle vyvolané) reakce v podobě žalob a arbitráží. Finanční náklady mohou být nemalé, morální hazard s důvěrou lidí v dlouhodobé projekty státu nedozírný. Po nesmyslném očesání stavebního spoření a to i u aktivních smluv panem Kalouskem, tu máme druhou věc, kde stát a rozhodování politiků působí nepředvídatelně. Kdyby se pak pokračovalo v této logice, je tu velká pravděpodobnost, že se zrcadlově opačně zachovají následující vlády. A tak se může v našich podmínkách lehce stát, že se nám II. pilíř zase v nějaké inovované podobě vrátí jako bumerang. Výsledek je pak nad slunce jasný - lidé, pro které to má sloužit, se stávají pokusnými králíky s časovým úsekem jednoho volebního období.