Nedbálek (ČS): Spravedlnost a vztah k autoritám

Když chceme zkoumat historicky filozofickou kategorii spravedlnost, neubráníme se hledání ve Starém zákoně. Není to sice přímý zdroj odkazu, ale částečně fabulovaný spisovatelem G. Messadie, který celkem důsledně čerpal ze starých pramenů. V rozhovoru Mojžíše s faraonem, kdy diskutovali o tom, co je spravedlivé, se Mojžiš ptá: „Je tedy spravedlivé, aby člověk, který odvedl dobrou práci, měl co jíst, a ten, kdo se na něho jenom dívá a místo práce se oddává radovánkám, aby zemřel hlady?“ Faraon odpovídá „je to žádoucí, a výš než spravedlnost je uznávaná moc. Spravedlnost existuje jedině tehdy, pokud je možné ji uplatnit. Spravedlnost je forma nátlaku. Čím větší je nespravedlnost, tím je zapotřebí větší moci. Nejvyšším strážcem spravedlnosti je faraon, protože má svrchovanou moc, a kdyby byl nespravedlivý, Bůh by ho potrestal.“

Tady si musíme uvědomit, zda respektujeme autority a podřídíme se této spravedlnosti, coby zákonné spravedlnosti to je zákonům vydané autoritou, která je k tomu oprávněna.

Chápeme-li spravedlnost jako ideu zachovávání harmonického soužití společnosti, pak zodpovědnost vůči sobě, rodině, státu je základním stavebním kamenem, abychom se této vizi mohli alespoň přiblížit. Současný stav vývoje lidstva vyžaduje, aby pro zjevné sociální patologie byl vytvořen systém přiměřených trestů, protože pro převážnou většinu společnosti to představuje nejpodstatnější motiv rozhodování. Otázka přiměřené satisfakce je pak těžká
a stejně diskutabilní jako navržení přiměřenosti trestu, protože psychologické aspekty porušení spravedlnosti jsou někdy zcela zjevné, někdy však na pohled skryté, ale v mnoha případech ovlivní život jedince i jeho okolí nezvratným způsobem.

Základní funkcí hodnot je podle filosofa Vladimíra Čermáka především to, že představují určitý cíl. „Usilujeme o pravdu, dobýváme svobodu, hledáme spravedlnost, přáli bychom si rovnost, ale přitom víme, že toho nikdy nedosáhneme, ale že právě toto hledání a dobývání hodnot je cestou, která životu dává smysluplnost a dramatičnost."

Už Aristoteles ve své Etice Nikomachově říká, že „co všichni lidé uznávají, jest". Hodnoty mají tedy konsensuální základ a na jejich tvorbě se krom sociálních elit podílí stále znovu a znovu i každý z nás. Krom toho mají hodnoty i určitou autonomii jako nosné elementy společnosti, a vyvíjí se. Tendence tento hodnotový řád zlikvidovat či nahradit „antihodnotami" existovaly a budou existovat pořád.

Na příkladu slepce, můžeme najednou vidět, jak dochází k tvorbě, nebo proměnám hodnot. Nejvyšší hodnotou se tu stává krása často idealizovaná, když mu lidé pomáhají, svět vidí přes růžové brýle, nebo naopak, když se k němu lidé špatně chovají. Společnost si hodnotový řád ohromně zjednodušila: zda mu člověk vyhovuje, je vrozená věc, nikoli výsledek nějaké jeho snahy. Slepec se v normálním životě nemůže uplatnit. Procitnutí slepce ukazuje, jak funguje společnost nevědomá toho, že hodnoty jsou cílovými kategoriemi, společnost sdílející přesvědčení, že reálný svět je jen „špinavý" a že skutečným životem se člověk může pouze zkazit. Touha po jednoduchých řešeních vytváří jen prostor pro autokraty, kteří s nimi přijdou.

„Společnost bez autority je vždy nejen společností bez řádu, ale také společností postrádající sociální impulsy,". Autorita je podle něj sociálně legitimující princip, jehož existence reaguje na základní potřebu společnosti potřebu určitého řádu.

Přestože demokracie je ideálně vláda všech, zůstává provždy řádem nedokonalým, řádem snažícím se dosáhnout skutečné demokracie. Jako taková se nemůže dát existujícím destruktivním,totalizujícím tendencím v plén, nemůže si dovolit být absolutně rovnostářská. Aktivizují-li se destruktivní tendence, jedna z možností, jak jim čelit, spočívá totiž v posilování autority demokratických hodnot, norem a institucí.

Autority se samozřejmě mohou „zkazit" a začít naopak eliminovat aktivitu i autonomnost myšlení všech ostatních. Takovéto autority můžeme zaznamenat ve všech historických i moderních totalitních společnostech, založených buď na ideovém, a dnes taky náboženském základě. Zásadní rozdíl mezi autoritami v demokratických a totalitních systémech spočívá v tom, že autority totalitní jsou vnuceny. „Autority nejsou přístupny sociální konfrontaci a komparaci, ale jsou prezentovány jako hotová věc." Základní rozdíl mezi totalitními a demokratickými autoritami je taky, že u těch prvních není časové obhájení svých pozic.
Nejdůležitější pro nás zůstává, že „dle představy autority projektují sociální jednotky svou vlastní relaci k moci. To, že určitou autoritu uznávají, podporují, a dokonce dotvářejí, etabluje v nich vědomí vlastní participace na procesu konstituování panství a moci". Jinak řečeno - záleží jen na nás, jaké ty naše autority budou.

V čem tkví toto nebezpečí pro naši mladou demokracii? Nebezpečí hrozí všude tam, kde k elitářským tendencím je přiřazován prvek nivelizace a všeobecné standardizace všech společenských jevů, a kde v důsledku toho na každý projev odlišnosti je pohlíženo s krajní nedůvěrou. Uvedené nebezpečí tyranie postihl již Mill, při rozboru jak je možné ovlivňovat a jakými prostředky veřejné mínění. V Millově teorii lze vidět dva přístupy k veřejnému mínění. V jednom pohledu je veřejné mínění chápáno jako masa průměrných lidí, kteří ostatní jedince tlačí ke konformnímu chování. Druhý dynamický pohled na veřejném mínění, chápe veřejnost diskursivně, tedy jako soubor skupin prosazující své vlastní zájmy.

Varování před „majority sociál tyrany je vykreslen obraz společnosti, jež „ač nepoužívá nejzazších trestních prostředků, nedá nepovolanému vyklouznutí, a mnohem hlouběji vniká do podrobností života a zotročuje duši". Nejznepokojivějším jevem souvisejícím s etablováním tohoto společenského klimatu není sám fakt jeho infiltrace, ale především skutečnost, že jednotlivci, podrobovaní takovému procesu „socializace ", jsou připravováni přijmout metody a projevy společenského chování bez jakéhokoli odporu.

V takovém sociálním stavu je každý individuální krok ovlivněn a určován diktátem veřejného mínění, produkujícím potřebu konformismu a přizpůsobování, a nejen to, nakonec i potřebu zcela splynout a identifikovat se s typizovaným sociálním cítěním. Každý individuální akt zde často pouze reflektuje konstruované modely, odkazující jednotlivce v jakékoli oblasti k roli pasivní, na hladině sociální průměrnosti oscilující recepce. V takové společnosti, bdící nad průměrností všech způsobů myšlení a jednání, je na každý projev odchylující se od konvence pohlíženo s krajní nedůvěrou.

Všichni také chceme, aby byla určitá spravedlnost a v sociální spravedlnosti a rovnosti. Toto myšlení bylo v první fázi progresívní jak ve francouzské revoluci, tak v počátcích komunistického hnutí, ale elity té doby postupem uzurpovaly moc, moci zneužily, a nám nezbylo nic jiného, abychom z dobré víry“ přešli „na vědomé lži.“ Člověka, politiku a společnost je proto nutno vidět prizmatem sváru pozitivních tvůrčích a negativních destruktivních sil, demokracie a totalitarismu.

Spravedlnost je často řešený problém. Někdy si spravedlnost uvědomíme, až když pociťujeme nespravedlnost, a hledáme rozdíly mezi spravedlností a zákonností, a v ten moment si uvědomíme, že mnohdy nebývá to, co je zákonné také spravedlivé.