Historie kulturně vyspělých národů se vyznačovala vždy kladným vztahem k seniorům, kteří zde platili za moudré rádce a nositele tradic. V pozdější době se začíná jejich postavení horšit, prioritní význam nabývá produktivní část obyvatel. Avšak ve vyspělých zemích, kde převládají humanitní principy, se péče o seniory stává celospolečenskou záležitostí.  

Prodlužuje se věk-průměrný lidský věk v době železné byl asi 18 let, ve Starém Římě 22 let, na začátku minulého století cca 50 let, v dnešní době již přesahuje 75 let, přitom podíl obyvatel 60 let a více je odhadem pro rok 2025 asi 27%.

Stárnutí je soubor nevratných procesů probíhajících s časem, stáří pak označuje pozdní fázi přirozeného průběhu života a je modifikováno zdravotním stavem, prostředím, životním stylem, genetickými faktory, schopností adaptace, a vlivy sociálně ekonomickými.

Gerontologie je nauka, respektive soubor vědomostí o stárnutí a stáří, a nese v sobě gerontologii klinickou, která se zabývá funkčním stavem seniora, tedy starý člověk v nemoci, gerontologii sociální která se zabývá postavením seniora ve společnosti a gerontologii experimentální, která se zabývá otázkami teoretickými. Přitom gerontologie sociální a klinická jsou jako spojené nádoby-pokles ekonomické úrovně seniora vede automaticky ke zhoršení zdravotního stavu a naopak.