Na ministerstvu zemědělství je ustaven nový odbor dozoru a regulace vodárenství, který má vykonávat rovněž kontroly vodárenských společností. To je jedna stránka mince. Druhá je to, že přiměřenou výši zisku stanoví prodejce vody. Pokud jde o domácí městské či oblastní vodárny, plánují do ceny malý zisk pokrývající obnovu infrastruktury. Prioritou zahraničních majitelů je dostat co nejvíce peněz od lidí do zahraničí, a proto do vody kalkulují podstatně vyšší zisk. Česká legislativa dokonce garantuje koncernům v monopolním postavení návrat kapitálu a zisk.

Města, obce a jejich okresní vodárny vlastnící potrubí nic podobného nemají. Například v Praze Veolia prodává vodu a její zisk za roky 2002-2014 je 6, 110 miliard korun, oproti tomu město Praha, které investuje do vodovodního řádu, má za stejné období zisk 142,950 miliónů korun. Další příklad: v roce 2008 byl zisk VaK Vsetín 3,9 miliónů korun a byl vložen na obnovu infrastruktury v regionu. Zisk koncernu AQUALIA byl 396 milionů korun a většina ho skončila ve výplatě dividend do zahraničí (Zdroj „Voda 300“).

Ministerstvo financí stanoví, které náklady mohou být kalkulovány do ceny, a tím určuje tzv. cenový výměr. Je to nefunkční pokus o regulaci, což dokazuje výše vodného a stočného, ve kterém lidé platí i ne mnohdy čistě získané hlasy pro dlouhodobý pronájem dodávek vody nadnárodním koncernům. Proto je nutné, aby regulace cen byla v souladu s cenovými výměry očištěnými od vedlejších „také nákladů“ a ne ministerstvem financí akceptovat vše, co je mu předloženo.