Již řadu let jsem měl dojem, že české dálnice jsou pro lidi naprosto nevyužitelné, protože v zimním období jsou v některých úsecích takřka nesjízdné, zejména když cestáře v zimě, naprosto nečekaně, překvapí sníh, a v tom letním se nepřetržitě opravují, jen jak vysvitne první jarní slunce, takže vlastně platíme sice stále dražší a dražší dálniční známky – ale v podstatě za nic, neboť plynulá jízda po jakékoliv české dálnici možná není a rychlejší je pouze cesta po okresních komunikacích či přímo přes pole, kde však dálniční známku nepotřebujeme.

Okresní silnice jsou však v posledních letech rovněž velmi zanedbané, většinou je nikdo neopravuje, a pokud nemáte terénní vůz, většinou nikam nedojedete, neboť v prvním výmolu urazíte kolo i s kusem nápravy a pokud byste snad chtěli nějakou náhradu, je vám vždy prokázáno, že je to jen vaše věc, protože jste zcela jistě nepřizpůsobili jízdu stavu a povaze vozovky a měli jste o bídném stavu našich silnic vědět.

Je to i tím, že dříve bylo v každém okresu ředitelství Správy silnic, které mělo na starosti veškeré silnice na celém okrese a velmi dobře reagovalo na jakékoliv problémy ve sjízdnosti, výmoly, výtluky, poškození, vodorovné i svislé značení a pokud tam zavolal nějaký, byť i řadový policista, který zjistil nějakou závadu, tato byla neprodleně odstraněna. Bylo to tak i s vodorovným značením bílými čarami před nastávajícím zimním obdobím, aby se řidič mohl dobře orientovat i v mlze, sněhu či vánici, ale dnes to vidíme pouze zřídka. Údajně totiž nejsou peníze, z bývalých ředitelství jsou jaké-si, většinou nefunkční „pobočky“, a ty nemají ani řádné vedení, ani potřebnou techniku, ani potřebné lidi, ale ani barvu, značky ani potřebnou sůl k posypu.

Nikdo z porevolučních ministrů dopravy se tímto tristním stavem našich silnic a dálnic osobně nezabýval a za slušné státní peníze jen volně „doutnal“ ve funkci, občas přihrál nějakou lukrativní státní zakázku firmě svých příbuzných a všichni, zdálo se tak alespoň navenek, byli spokojeni.