Není tomu tak dávno, co Praha zažívala v oblasti turistiky doslovné žně. Byl to takový příval turistů, že si nad ním mnozí začínali zoufat. Turistů bylo tehdy v Praze skutečně přespříliš, a to do takové míry, že si tehdejší pražské magistráty příliš nevěděly s regulací turismu rady. Získaných zkušeností s turistickým nadprovozem bychom nyní mohli využít k nastavení vztahu hlavního města vůči turistům a turistice obecně tak, aby domácí Pražané netrpěli a turisté si přišli na své. A aby se nezapomnělo ani na domácího turistu.

Existují minimálně dva základní turistické typy. Ten první je známý jako baťůžkář. Ve svém malém příručním zavazadle si s sebou nese vše, co by ten den mohl potřebovat. Vše má pečlivě vybráno tak, aby nemusel utratit ani o korunu více, než je nezbytné. Přes noc potřebuje někde složit hlavu, komfort však příliš neřeší. Stejně podstatnou část noci stráví ve víru velkoměsta, s lahví alkoholu výhodně pořízeného v některé z večerek. Takový turista je sice milý, ale ne příliš žádaný. Mnoho neutratí, v noci paří, a na ulicích po něm zpravidla zůstává spoušť, odkazující na předchozí bujaré veselí. S takovým turistou se vleče sdílená ekonomika, zatěžování městské infrastruktury, a celkově nízký užitek pro městskou kasu. Z Prahy ho nyní vypudil především koronavirus a s ním spojené restrikce v cestování.

Druhý typ turisty je naopak žádaný, a to především místními podnikateli. V devadesátých letech se jednalo o zvědavé turisty, přijíždějící především ze zemí na západ od našich hranic. Postupem času byli tito turisté nahrazeni zvědavci z východu, především pak z Ruska, Číny a Koreje. Tito cestovatelé si s výdaji opravdu těžkosti nedělali a ve všech podnicích vyšší cenové hladiny byli vždy velmi vítáni. Ale i s jejich příjezdem bylo spojeno mnoho nesnází. Malé živnosti a obchůdky v centru města postupně ustupovaly prodejcům luxusního zboží, kýčovitých upomínkových předmětů, matrjoškám.