Podívejme se na tři základní argumenty, na kterých tento názor stojí.

Prvním z nich je v minulých letech často projevovaný názor, že eurozóna směřuje k rozpadu. Nyní si toto myslí jen minimum politiků a ještě méně ekonomů.

Přinejmenším akutní fáze krize je zažehnána a co je důležitější, minulé roky vedly k poznání většiny lidí, že opuštění eura, bez ohledu na to, že nikdo neví přesně, jak je udělat, není vůbec dobré ani pro země ekonomicky slabší, a tím méně ty silnější. Lépe pochopený společný zájem na dalším fungování eura je něco, co eurozónu spíše posiluje.

Další dva argumenty stojí za větší diskusi. Na nich stojí české odmítnutí zahájení kroků k euru v loňském roce (ve vládním materiálu, o kterém byla řeč minule).

Prvním z nich je, že eurozóna se postupně integruje na „něco více“, než byla dříve. Ve vládním textu padají termíny jako je fiskální, dluhová či transferová unie a zdá se, že do této unie nechtějí autoři naši zemi přivést. Není však jasné, co těmito pro část Čechů hrozivými pojmy autoři míní. Na fiskálních pravidlech, tedy suverenitě států ve struktuře rozpočtu, se toho mění málo, posílen je pouze mechanismus konzultací se snahou, aby nemuselo docházet na využití rovněž posílené procedury finančních sankcí. Cíl, aby jednotlivé země neohrožovaly své občany i sebe navzájem špatnou a neudržitelnou rozpočtovou politikou, by nám měl být vlastní. Navíc jde o reformulaci a zpřesnění toho, co do Maastrichtské smlouvy vložil německý ministr financí Theo Waigel. Na rozpočtové politice se také nic nezměnilo, rozpočty Unie ve velikosti kolem 1 % HDP (zlomek toho, co činí národní) budou stejně jako v minulosti obsluhovat hlavně transfery v oblasti zemědělství a zejména kohezní politiky, tedy pomoci chudším zemím (díky tomu činí rozdíl toho, co do evropského rozpočtu naše země odvádí a přijímá, od doby vstupu do Unie více než 300 miliard korun). Nezdá se mi, že tento „transfer“ nám vadí. Ani vzájemné ručení za státní dluhy, jehož dojem vyvolává použitý termín dluhové unie, není v Evropě realitou.