Daria Navalná dnes v Evropském parlamentu převzala jménem svého otce Alexeje Navalného Sacharovovu cenu za svobodu myšlení, na kterou byl letos nominován za naší politickou skupinu #EPPGroup. Pan Navalný zde bohužel nemohl být osobně, jelikož je v současné době vězněn v přísně střežené trestanecké kolonii v Rusku (a sdílí tak bohužel osud mnoha osobností, kteří tuto cenu získali v minulosti).  

O panu Navalném jsem zde již mnohokrát psal. Vážím si ho za neskutečnou odvahu a činy, které opakovaně ohrozily jeho život. Obdivuji také jeho neutichající víru ve svobodu a demokratickou společnost. Jeho neúnavný boj proti korupci, která je vlastní Putinovu režimu, ho mnohokrát stála svobodu a málem i život. Souboj o budoucnost Ruska ale bohužel není v rukou jeho občanů, neb svobodné a férové volby dnešní režim nepřipouští. I proto je důležité, aby se ruským občanům, kteří vidí, jaké zlo představuje režim dnešního Ruska,  dostávalo podpory z jiných demokratických zemí a hlavně ujištění, že v tomto tak důležitém boji za svobodu, nejsou sami.

Jeho dcera dnes na půdě EP mluvila přímo, jasně a srozumitelně (jak je to vlastní lidem v jejím věku) o věcech, které by politici měli slyšet. Zejména o údajně pragmatické, leč ve skutečnosti naopak velmi nepragmatické, snaze zalíbit se či přinejmenším udržet komunikaci i s těmi nejhoršími diktátory a lídry potlačujícími základní práva lidí. Mluvila o milionech občanů, co nadále bojují za lepší život v Rusku i o přání, aby EU bojovala lépe za hodnoty, za kterými stojí. Možná právě "tichá, pragmatická spolupráce" s těmi, kterým jsou lidská práva lhostejná (do které jsou často politici tlačeni "businessem"), je něco, co zaslouží více zamyšlení. Myslím, že Daria má pravdu, že tento koncept přinese málo kdy něco dobrého, protože jak sama říká: "zkušenosti z minulosti jasně ukazují, že pacifikace diktátorů a tyranů nikdy nefungovala".