Bylo zrušeno to, co fungovalo. Ale protože se dnes nesmí  říkat, že dříve byla i řada věcí, které byly dobré  a ke kterým je dobré se vrátit  (například dětské vesničky), neboť nic lepšího zatím ani okolní svět nevymyslel, tak přebíráme modely z ciziny, které v mnohém nelze dost dobře „naroubovat“ na náš systém – například americký systém komerčních krátkodobých pěstounů. Vedle nesystémovosti si i do této oblasti necháme mluvit EU a typy paní Rowligové.

V současná době je pro ohrožené děti, které nemohou být vychovávány v biologické rodině, upřednostňovaná pěstounská péče před péčí ústavní a je veden tlak na OSPOD nedávat děti do DD.  Zároveň ale nemáme, stejně jako nikde  ve světě,  dostatek kvalitních dlouhodobých pěstounů.  A bohužel, protože je jejich získávání postaveno hlavně na finanční motivaci, tak je ani mít nemůžeme. Navíc pěstounská péče není vhodná pro všechny děti, které potřebují náhradní péči. Zejména  pro děti  s těžkým zdravotním postižením, s psychickými problémy či výchovnými problémy se logicky hledají vhodní pěstouni jen obtížně a v ne nepodstatném procentu případů je jejich nalezení v podstatě nereálné. Pěstounství jako forma náhradní péče o ohrožené děti je velmi náročná. Vyžaduje enormní trpělivost i velkou míru porozumění, péče je mnohdy komplikovanější než výchova vlastních potomků.  Peníze jsou důležité, ale hlavní je, aby pěstouni měli k dětem vztah.  Ten se ale penězi vytvořit nedá. Lásku, ani tu rodičovskou, za peníze nekoupíš! Bohužel  platí spíše rovnice „čím víc dáme peněz = tím méně kvalitní lidé se budou o pěstounství  ucházet.“

Pro pěstounské rodiny není dostupná  (a často ani neexistuje) funkční síť odborných služeb s profesionální péčí zaměřenou na potřeby dítěte a práci s rodinou. Pokud by  všechny  resorty  alespoň daly dohromady jeden zákon postihující všechny oblasti, znamenalo  by to přínos.  To ale na obzoru není.