Bylo zrušeno to, co fungovalo. Ale protože se dnes nesmí říkat, že dříve byla i řada věcí, které byly dobré a ke kterým je dobré se vrátit (například dětské vesničky), neboť nic lepšího zatím ani okolní svět nevymyslel, tak přebíráme modely z ciziny, které v mnohém nelze dost dobře „naroubovat“ na náš systém – například americký systém komerčních krátkodobých pěstounů. Vedle nesystémovosti si i do této oblasti necháme mluvit EU a typy paní Rowligové.
V současná době je pro ohrožené děti, které nemohou být vychovávány v biologické rodině, upřednostňovaná pěstounská péče před péčí ústavní a je veden tlak na OSPOD nedávat děti do DD. Zároveň ale nemáme, stejně jako nikde ve světě, dostatek kvalitních dlouhodobých pěstounů. A bohužel, protože je jejich získávání postaveno hlavně na finanční motivaci, tak je ani mít nemůžeme. Navíc pěstounská péče není vhodná pro všechny děti, které potřebují náhradní péči. Zejména pro děti s těžkým zdravotním postižením, s psychickými problémy či výchovnými problémy se logicky hledají vhodní pěstouni jen obtížně a v ne nepodstatném procentu případů je jejich nalezení v podstatě nereálné. Pěstounství jako forma náhradní péče o ohrožené děti je velmi náročná. Vyžaduje enormní trpělivost i velkou míru porozumění, péče je mnohdy komplikovanější než výchova vlastních potomků. Peníze jsou důležité, ale hlavní je, aby pěstouni měli k dětem vztah. Ten se ale penězi vytvořit nedá. Lásku, ani tu rodičovskou, za peníze nekoupíš! Bohužel platí spíše rovnice „čím víc dáme peněz = tím méně kvalitní lidé se budou o pěstounství ucházet.“
Pro pěstounské rodiny není dostupná (a často ani neexistuje) funkční síť odborných služeb s profesionální péčí zaměřenou na potřeby dítěte a práci s rodinou. Pokud by všechny resorty alespoň daly dohromady jeden zákon postihující všechny oblasti, znamenalo by to přínos. To ale na obzoru není.
Pěstounská péče z výše uvedených důvodů zcela jistě neobsáhne všechny děti a proto DD a kojenecké ústavy musí nadále zůstat funkční a KSČM nadále bude podporovat jejich zachování. Vždy jsme navrhovali taková řešení, která by vedla ke zkvalitnění péče o ohrožené děti. Bohužel naše návrhy nebyly přijaty a rovněž podané novely k zákonům nebyly zařazeny na program jednání PS – např. novela zákona kdy o umístění dítěte do konkrétního školského zařízení rozhodnou „odborníci“ - diagnostické ústavy.
V současné době je tendence ze strany MPSV sloučit péči o ohrožené děti včetně školských zařízení pod svůj resort. Jakkoliv to vypadá logicky, že pod jedním ministerstvem ( tedy centrálně) by bylo vše jednodušší, opak je pravdou.
Péče o ohrožené děti by měla nadále zůstat pod rezorty školství, zdravotnictví i sociálních věcí tak, jak si to vyžaduje péče v jednotlivých věkových skupinách. Nároky a podmínky péče jsou u těchto skupin diametrálně odlišné. Dá se říci, že společné mají jen jediné, že se o sebe nemohou starat sami, a proto se o ně musí postarat někdo jiný. Ve školských zařízeních ale dominuje vzdělávací složka nad sociální péčí, což vyžaduje vysoce odborně vzdělané pedagogy, kterými logicky MPSV nedisponuje. U dětských domovů je působnost MŠMT nezastupitelná. V zařízeních MPSV není taková odbornost vyžadovaná a v případě sloučení pod MPSV hrozí reálná obava dalšího snížení poskytované péče.
Alena Nohavová
poslankyně a kandidátka
do PS PČR za Jihočeský kraj
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
