Když člověk zprvu oral ručně nebo když pluh pohánělo domácí zvíře, každá drobná mechanizace už znamenala pro člověka výrazné vylepšení. Podobně tomu bylo s elektřinou, plynem, telefonem nebo pračkou. Jenomže trochu jiné je to se společenskými vztahy. Zlepšit postavení jednoho člověka nebo mikroskupiny či zavést nová práva pro menšiny nemusí znamenat zlepšení pro ostatní ani pro všechny, ať nám to aktivisté opakují stále dokola.

Kdekdo se zaklíná hesly o pokroku, jako kdyby to byl svatý grál nejen pro něj, ale pro každého. Hlavně nezůstat stát, hlavně neustrnout na místě. Změny za každou cenu. Jenomže zrychlovat tímto směrem nejde donekonečna. Vývoj narazí na fyzikální zákony, na meze lidského organismu, na ekonomické bariéry. Anebo na odpor samotných lidí, když turbulence postihnou společenskou oblast. Změn je prostě někdy příliš a společnost si řekne: dost! Hlavně tehdy, pokud se násilně mění i to, co se osvědčilo.

Vzpomínám na debatu o registrovaném partnerství někdy na přelomu tisíciletí. Jak se aktivisté bili v hruď slibujíce, že nic víc než právě jen to partnerství nikdy požadovat nebudou. Pak byl v roce 2006 schválen zákon, a hned poté začali aktivisté vznášet další požadavky. Dnes homosexuálové mohou uzavírat sňatky, dědit, mají společné jmění, mohou mít i adoptovat děti. A přece je to aktivistům málo a chtějí víc. Jejich kampaně ve prospěch Prague Pride a práv homosexuálů obtěžují společnost a spoustu lidí znechucují. Jejich agenda je protlačována veřejnou mocí a podporována veřejnými penězi, zatímco normálnost se musí prosadit bez dotací. Je tohle ještě pokrok? Jenomže woke sféra nemá nikdy dost. Nikdy nebude spokojená. A tak tlačí na další pitomosti.