Objevilo se množství různých analýz a vysvětlení volebních výsledků, komentářů, kritik atd. Hodnotí se kampaně, strategie i lídři. Můj přístup je totálně odlišný, neboť jde ke kořenům rozhodování voliče: k jeho psychologii. Tedy k tomu, co skutečně stojí za jeho rozhodnutím. (Čtěte pozorně, není to černobílý pohled. Všimněte si, že používám formulace jako často, většinou, mnozí, aby bylo zřejmé, že tu nejsou dvě skupiny totálně odlišných občanů.)

Každý člověk, každý z nás bez ohledu na vzdělání či politické preference, usiluje celý život o dvě základní věci: žít v bezpečí a mít se dobře. Tyto dvě potřeby tvoří podvědomý rámec většiny lidských rozhodnutí, včetně těch politických. Podle toho se ve skutečnosti volilo a volí. Volba není ani tak reakcí na program nebo osobnosti, ale především na vnitřní potřebu jistoty a spokojenosti. Pak teprve hledáme, který program nebo osobnost by nám tyto potřeby mohl uspokojit. Současně však tento pohled už vysvětluje, proč část společnosti dává přednost stabilitě před změnou, ochraně před rizikem a jistotám před svobodou.

Mnozí voliči vítězných stran prohlašují, že „zvítězil zdravý rozum“. A je tomu skutečně tak! Zdravý rozum říká: hleď si svého, do cizích věcí se moc nemíchej, raději se přizpůsob, využij bezpečné příležitosti, ale nesnaž se vyčnívat, a už vůbec ne veřejně. Znamená to snahu chránit si vlastní prostor – rodinu, majetek, osobní jistoty – a zároveň se příliš neangažovat. Přizpůsobit se, nevyčnívat a vyčkat, dokud se situace nevyjasní. V případě jakéhokoli nebezpečí se schovej.

Tento přístup se nám v Česku historicky osvědčil, zejména v nejistých časech (jako jsou tyto současné), kdy přináší pocit bezpečí a stability. Zároveň však vede k oslabování občanské angažovanosti a k postupnému přenášení odpovědnosti na stát nebo silného vůdce. To příznivcům této strategie nevadí – proč by mělo? Sledují své potřeby.

Tato skupina klade důraz na jistotu. Chce se v prvé řadě přizpůsobit a nikdy neriskovat, např. nepodnikat a veřejně se neprojevovat. Sleduje hlavně klid, pořádek, bezvýhradné bezpečí a zachování osobního komfortu. Celkem snadno se sehne nebo schová. Lidé z této skupiny častěji spoléhají na ochranu státu. Neumí se ukáznit, uskromnit v horších časech, mnoho z nich je se vším nespokojeno, jsou na něco naštvaní. Cítí se permanentně něčím ohrožení (drahotou, Ukrajinou, cenzurou atd.). Nesnášejí dnešní typickou situaci, která se vyznačuje nadbytkem informací a zpráv, neurčitostí, nejednoznačností a chaosem. Nepotřebují svobodu (kromě úzce osobní), např. svobodu projevu ani právo se shromažďovat, např. zakládat spolky, nepotřebují nezávislost.