Vážená paní ministryně, pane ministře, kolegyně, kolegové,

já vám v krátkosti představím pozměňovací návrh kolegy Tomáše Kohoutka, který je v systému zaevidován pod číslem 7366. Ten návrh víceméně na papíru vypadá velmi jednoduše, nicméně jde o několik zásadních změn, protože právě i v souvislosti s probíhající koronavirovou krizí je potřeba v brzké době přispět k odbřemenění účastníků soudů i exekutorů právě od té široké množiny dlouhodobě bezvýsledných exekucí. Je proto eminentní zájem na přijetí takových změn občanského soudního řádu a exekučního řádu, u nichž lze očekávat přispění ke snížení a zpomalení nárůstu celkového počtu exekucí a právě urychlit jejich přirozený úbytek.

Co se týká konkrétních změn jako takových, tak navrhujeme u § 238 občanského soudního řádu bod, který souvisí právě s původním návrhem na zavedení principu: jeden dlužník - jeden exekutor. Ten však byl ze sněmovního tisku 545 vypuštěn usnesením ústavně-právního výboru. Dále souvisel se zavedením povinné zálohy na začátku exekuce. Ta se nyní navrhuje vypustit pro její protiústavnost, a proto je na místě technickou změnou právě v § 238 zcela vypustit, když váže nepřípustnost dovolání na podmínky, které nenastanou. Ustanovení § 265, tam upravujeme způsob započítávání vymoženého plnění. To je materií práva hmotného, nikoliv procesního. Změnou způsobu započítávání úhrad až ve fázi exekučního řádu se do právních vztahů zavádí nepřípustná hmotněprávní retroaktivita. Ta je v procesním právu zakázána. Návrh zavádí nepřípustnou pravou retroaktivitu započítávání plnění, když upravuje způsob započítávání v rozporu s hmotným právem i případnými smluvními ujednáními stran o způsobu započítávání plnění. Zde je potřeba říct, že občanský soudní řád je procesní předpis, jehož úlohou je upravit postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana soukromých práv a oprávněných zájmů účastníků, jakož i výchova k dodržování smluv a zákonů k čestnému plnění povinností a k úctě k právům jiných osob.

Pokud jde o přípustnost možnosti dlužníka určit poskytnuté plnění na jistinu ve smyslu § 330 odst. 1 a 2 obchodního zákoníku, i při výkonu rozhodnutí vychází soud z ustálené judikatury Nejvyššího soudu a podle níž může dlužník určit, nač má být plněno pouze za situace, kdy poskytuje věřiteli plnění s úmyslem splnit svůj dluh, nikoliv tedy při uspokojování pohledávky v exekučním řízení.

V exekučním řízení exekutor navíc vymožené plnění vždy poměrně rozděluje na své náklady a teprve po uspokojení poměrné části nákladů exekuce zbytek připadá právě na pohledávku oprávněného. V tomto ohledu je tedy návrh neproveditelný, neboť podmínky jím předvídané hodnoty nemohou nikdy nastat. Kupříkladu u zdravotního pojištění je postup vypořádání plnění následující. Dle § 15 odst. 2 zákona č. 592/1992, má-li plátce pojistného vůči zdravotní pojišťovně platný závazek, je povinen ho splácet v tomto pořadí: pokuty, přirážka k pojistnému, nejstarší nedoplatky pojistného, běžné platby pojistného a penále. Jednotlivé dlužné částky podle písmene a) až e) je plátce povinen odvádět samostatně na příslušné účty zdravotní pojišťovny. Započítávání plnění na sociální zabezpečení spravuje § 22, úpravu použití vymožených prostředků na daních pak upravuje § 175 odst. 2 daňového řádu. Úhrada daně vymožené jednotlivými způsoby vymáhání podle § 175 se použije na úhradu nedoplatků evidovaných u daného správce daně postupně podle těchto skupin. Ad a) nedoplatky na dani vymáhané daným způsobem vymáhání, ad b) nedoplatky na příslušenství daně vymáhané daným způsobem vymáhání. Z výše uvedených důvodů je třeba bod 7 zavádějící ustanovení § 265a vypustit.