Děkuju, děkuju za slovo. Já vás, kolegyně, kolegové, rozhodně nebudu dlouho zdržovat. V první řadě vám přeju hezký den. Možná bych to stihl i v rámci faktické poznámky, ale raději jsem si vzal půl minuty navíc.

Mám jenom takových pár poznámek. Začínáme smířením, jdeme přes nenávist, (?) z mého Zlína, Jana Antonína Baťu, přes provokaci až po neakceptaci našeho právního řádu. A končíme u vztahů. Kdo říká, že se sem jede smířit, tak vlastně není smířen. A to si myslím, že bychom si měli uvědomit. Kdo říká, že my tím, že s něčím nesouhlasíme, šíříme nenávist – to rozhodně není pravda, nenávist vyvolává právě to sypání solí do otevřených ran, ať už potomků lidí, kteří z jakéhokoli důvodu nepřežili druhou světovou válku, nebo těch pár, kteří se ještě dožili – a k těm bychom úctu, minimálně k těm, měli chovat.

Jan Antonín Baťa a Benešovy dekrety. Jan Antonín Baťa byl, respektive jeho majetek postihly Benešovy dekrety. Dodnes se historici neshodnou, jak to vlastně bylo, a dodnes se probíráme historickými dokumenty. Ale samotná rodina Jana Antonína Bati velmi dobře chápe, že prolomení Benešových dekretů by České republice způsobilo neskutečný problém, a tohoto se dopředu vzdává. A před tímto rozhodně poklona.