Sotva zřejmě budeme zpochybňovat rozhodnutí Ústavního soudu týkající se prodlužování vazby bývalého poslance a hejtmana Středočeského kraje MUDr. D. Ratha, kdy poměrně jasně vyznělo vyjádření soudkyně: „Vrchní soud se opíral jen o skutečnosti známé před vazbou, útěková vazba nemůže být dána jen proto, že obžalovanému hrozí vysoký trest. Pokud i po delší době intenzivního vyšetřování nejsou orgány činné v trestním řízení schopné prověřit poznatky k útěku mající počátek před začátkem trestního stíhání nebo to opomenou prověřit, musí vazební soud věnovat zvýšenou pozornost tomu, jestli hrozba útěku obstojí i po uplynutí delšího času, po který je stěžovatel ve vazbě,“ vysvětlila verdikt soudkyně Kateřina Šimáčková.
Musím se pro tuto chvíli omluvit, ale délka ani neoprávněnost opětovné vazby pana ex-poslance mě v tuto chvíli tolik neznepokojují, neboť to nemohu ovlivnit.
Nic to ale nemění na tom, že vyšetřování pana Ratha dospělo k jednání soudu a causa s ním spojená i nadále pokračuje, a není ještě uzavřena. Pokračuje.
Sleduji v tuto chvíli to, že se tu rýsuje jistá symbolika této causy do budoucna, s níž mají některé naše postavy minulosti i současnosti svou zkušenost a občané historickou praxi. Tedy, že se najde např. pár našich prezidentů, kteří se dokonce z vězení (poté) stali nejvyššími představiteli země – Československa, později České republiky. Připomenu např. pány dr. G. Husáka, arm. generála L. Svobodu a V. Havla. V případě prvních dvou jmenovaných je tzv. zatýkal režim, jemuž tak či onak mnoho let předtím deklarovali svou věrnost, a také za sebou měli pohnutou minulost – viz pánové Husák a Svoboda. U V. Havla to přeci jen bylo poněkud jiné, neboť toho režim, s nímž příliš názorově a ideově nesouzněl, poslal zkrátka „bručet“, což byla spíše běžná praxe tzv. reálného socialismu. U pana Ratha se nedá říci, že by s režimem současným příliš „nesouzněl“. Pravda, známe jeho „super-ego“, zásadová a kritická vystoupení ve sněmovně, kde se tzv. přetahoval s jiným „super-ego“ pana Kalouska, až se ucho utrhlo… A že se utrhlo, se můžeme dohadovat, proč asi, v oné době a za uvedené situace, a jestli z toho tzv. bude pršet, tzn., budou-li vůbec odsouzení v této cause, což zůstává otazníkem. Ale věřme, že justice, i když nazná např. i spíše politickou účelovost celé causy, přeci jen dokáže skrze své mluvčí a politiky z nedávných voleb vzešlé před veřejností sehrát dostatečné divadlo a občanům vysvětlí, že to bylo prostě takové pokoušení fungování zákonnosti v naší zemi. A že i pan Rath nazná, že lepší, třeba předvolební kampaně se mu nemohlo nakonec dostat.
O jakéže to kampani mluvím? No, např. o té, v souvislosti s níž zmiňuji i uvedené pány výše, tedy bývalé prezidenty. Tzn., že by např. pan Rath mohl být příp. dalším kandidátem na Hrad, až si naše „politické sbratření“ z devadesátých let, prezentované pány Zemanem a Klausem, které se nedávnou prezidentskou volbou opět udrželo v dalším mocenském kole, přeci jen mírou přírody, která nešetří nikoho, dá odchod. A nyní, poté, co se ty „zpropadené liberály“ a „zmatené“ socdemácké intelektuály nepodařilo zpacifikovat tak nějak po „zemanovsko-haškovsku“, je čas učinit „sebeočistnou proceduru“, pro niž je role mučedníka tím nejlepším lékem. A pan MUDr. Rath může být tou skoro nejlepší postavou (zřejmě nejen na Facebookových profilech a diskusích).
A proč nepřemýšlet dál? K panu prezidentovi nám kromě pana očekávaného, možného premiéra Sobotky, zamířili zvlášť už i pánové Babiš a Okamura (o oficiálních i neoficiálních kontaktech s předsedou KSČM nemluvě). Takže není zcela od věci pomýšlet na nikoliv nemožný scénář, pokud by připravovaná koalice ČSSD-ANO-KDU/ČSL přeci jen selhala, resp. byla např. z Hradu tzv. selhána. Pokud by bylo třeba hrát hru „na třetího“, pak se ještě nabízí KSČM, které by jistě podpora tohoto spojenectví (min. jistě ne náhodou ústy poslankyně Hubáčkové z Ústeckého kraje na portálu PL) nebyla proti mysli.
Ono ne nadarmo se říká, že „když se dva perou, třetí se směje“. Ale nedá mi to. Tohle spojenectví mě nabádá raději se přiklonit k tomu, že v této „požehnané“ skladbě nemusí platit, že „kdo se směje naposled, směje se nejlíp“. Celá tahle šaráda by totiž mohla jen ukázat na to, jak moc je česká politika odtržená od jednak demokratických pravidel a mechanismů a jak málo do toho občané v Čechách opravdu mohou mluvit.
Hana Svobodová
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Občané městu, město občanům
