Ano, hranice na moři se hlídají hůř než na pevnině, ale to jen znamená, že je na jejich ostrahu potřeba vynaložit více prostředků. Nikdo z členských zemí se nebude bránit zvýšení finančního nebo personálního podílu na střežení vnějších hranic EU. Je možné najmout desítky trajektů a na nich zřídit odbavovací pracoviště.

Skutečně pronásledované nebo přímo válkou ohrožené vpouštět do detenčních zařízení na pevnině k vybavení azylových formalit. Ekonomické migranty po naplnění určitého počtu rovnou odvézt zpět.

Fyzicky zvládnout by se to dalo, kdyby ovšem Evropa měla pud sebezáchovy a pochopila, že žádný stát ani společenství států nemůže přežít, pokud není schopno kontrolovat své teritorium. Připustíme-li, že každý, kdo se má hůř než my, má nárok přicestovat za evropským blahobytem, potom začněme hledat prostor k životu pro nás samé. Všechny totiž Evropa neuživí.

Evropa ovšem, jako obvykle, místo příčin řeší následky. Procházíme už standardním vývojem: nejdříve apel na humanismus a solidaritu, pak zákulisní uplácení – rozuměj nabídka výhod v jiné oblasti, o kterou ta která členská země stojí, – a nakonec vydírání či vyhrožování: zastavíme vám fondy. Jako by přidělování evropských peněz bylo podmíněno nějakou poslušností.