Vážené dámy a pánové. Debatu o klimatu bychom měli vidět ve dvou rovinách. Ta jedna je Pařížská dohoda, která formuluje dlouhodobý cíl ochrany klimatu, jímž je přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí dva stupně v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí a usilovat o to, aby nárůst teploty nepřekročil hranici jedna a půl stupně. A přináší závazky snižování emisí skleníkových plynů.

Bylo by špatné, kdybychom sklouzli do debaty, zda oteplování planety způsobují skleníkové plyny, nebo přirozené přírodní cykly. Pravdou bude nejspíš částečně obojí. Oteplování je pro mnohé, zejména ostrovní země, doslova likvidační. Česká republika, ani kdyby se rozkrájela, teplotu planety nesníží. Neznamená to, že my se nemáme snažit. Naopak, musíme se snažit daleko více, protože máme větší problém, než zvýšenou teplotu v Praze, nebo v Pelhřimově. Naši občané už totiž dnes denně na následky emisí umírají.

Vážené dámy a pánové, mnohý z vás zaznamenal nelichotivou statistiku. Nejvíce sídel s vysokou koncentrací jemného polétavého prachu v Evropské unii se nachází v Polsku a České republice. Na vině je především závislost polské i české ekonomiky na uhlí, které je spalováno v domácnostech i v elektrárnách. Ke stovce v evropském měřítku nejhorších sídel patří naše velká města jako je Ostrava nebo Brno, kde nadměrnou koncentraci zdraví škodlivého polétavého prachu způsobují především auta.

V debatě o ochraně klimatu se často debatuje o tom, co způsobuje změny klimatu. Zda je to více přírodní cyklus, nebo třeba vysoké emise CO2. Pro naši debatu o ochraně klimatu by to mělo být celkem jedno. Klima se otepluje a současně přibývá v ovzduší nejen CO2, ale stovky dalších a daleko jedovatějších nebo nebezpečnějších zplodin.

Pokud se bavíme o ochraně klimatu, měli bychom mít na paměti, že nejde jen o klima. Emise, které vypouštíme do ovzduší, jsou problém, se kterým se nedá moc dlouho žít, ale naopak se s tím dá velmi rychle a bolestivě umírat. Každý třetí z nás onemocní rakovinou, každý čtvrtý umře.