Něco jsem věděla od rodičů, a více jsem se dočetla a doslechla až před rokem 1968. V učebnicích dějepisu panovalo zvláštní ticho a mnoho lidí se později přiznalo k tomu, jak podlehli sovětsko-komunistickým agitkám a cíleným dezinformacím. Ba někteří se dokonce i omluvili za to, že podlehli. Bylo jich však žalostně málo.

Poslouchám již dostupné záznamy z procesu s dr. Horákovou a mám možnost slyšet ječivý, agresivní hlas prokurátora Urválka a vedle toho klidný, inteligentní a přesvědčivý hlas M. Horákové. Právě z toho mi jde mráz po zádech. Ale doslova fyzicky zle mi je, kdykoli si vzpomenu na nedávné vystupování poslankyně Válkové s prvky zvláště selektivní paměti, která celý národ přesvědčovala o tom, že nevěděla, kdo je jakýsi Urválek, ač s ním působila na jednom pracovišti .

My, kteří jsme prožili větší část svého života v komunistickém nebo socialistickém zřízení – vždyť je to vlastně jedno – jsme povinni nezapomenout a pomoci udržet v paměti národa nejenom například vítězství v hokeji, ale i popravu jediné ženy odsouzené v politických procesech v padesátých letech.