„Kdepak jste vzala takové jméno? Esma? Po kom ho máte?“ Tyhle otázky znám už od dětství a nemohu říct, že by mě obtěžovaly. Naopak. Vždy mě přimějí, abych nezapomínala na ty, co stáli v linii přede mnou, a na to, co mi odkázali. Jméno mám po své praprababičce, která byla krymskou Tatarkou a toto její dědictví považuji za nádherný dar. Je to šperk, který si s sebou nesu do každé minimální životní situace a který mě nejen zdobí, ale dává mi příjemný pocit, že mám na co navázat. O tom, že se tato skutečnost pozitivně projevuje navenek nelze pochybovat. Nejvíc nám to připomenou ti nejmenší, ti nejdražší, ty naše poklady, zlatíčka, naše všechno… Při volební kampani mě s nadšením doprovází a podporuje má dcera Deniska. Jednoho večera, když jsme se vrátily z předvolebního setkání, sedla mi Deniska na klín a naprosto svěžím hláskem se zeptala: „A maminko, jak vypadají krymské Tatarky?“ Zasmála jsem se a odpověděla jsem jí: „Jako Ty.“ Deniska na mě koukala šťastnýma rozzářenýma očima a dětsky bezprostředně navázala: „Maminko, Tobě to dneska tak slušelo.“ A tahle jedna věta Vás prostě kdykoli odzbrojí. Najednou byste brečela, ale štěstím, ale místo toho maminkovsky rádoby přísně pronesete, že tady už měl někdo spinkat. Ale ten malý velký někdo má v záloze ještě větší trumf a stejně Vás k těm slzám nakonec dožene. „Maminko, já bych Ti chtěla něco dát,“ říká Vaše nejdražší a do dlaně Vám dává malou skládačku ve tvaru srdíčka. A vy ji rozložíte. Objevíte naivní malbu maminky se svou dcerou. Vypadá to jako malůvka, ale každá matka ví, že je to zrcadlo. A takové zrcadlo je nade vše a svým spojením s realitou života porazí všechno. Za tenhle dar klobouk dolů před našimi dětmi…