Postoje ústavních soudců nebyly jednotné. Jan Svatoň, původně zpravodaj projednávaného materiálu, odmítl vládní argument o tom, že zabránila velkým hospodářským škodám. Podobné postoje vlády nejenom zakládají nejasnosti ve výkladu pojmů, ale vytvářejí prostor pro mezigenerační střety. Jde o velmi nebezpečnou rétoriku, která se může obrátit proti těm, kteří ji používají.

Většina soudců se v nálezu přiklonila ke stanovisku, že legitimní očekávání vzniklá na základě naplnění zákonných podmínek pro přiznání valorizace mohla být vládou ukončena vzhledem k provedení úpravy s dostatečným časovým předstihem.

Zde je třeba také přihlédnout k faktu, že časová tíseň, v níž byl zákon přijímán, vznikla nejenom vyčkáváním vlády na volbu nového prezidenta, ale také tím, že opozice namísto hledání dohody jednání obstruovala. A to podobně jako při jednání o korespondenční volbě. Parlamentní opozice nevyužívá veškerých možností, které skýtá parlamentní diskuse, a odmítá přistupovat na rozumné politické kompromisy.