Zamysleme se společně nad touto problematikou. Všichni jsme chodili do školy, byli hodnoceni učiteli i rodiči. V jistém okamžiku jsme se rozhodovali o dalších krocích. Co mě baví, co bych chtěl v budoucnu dělat, jaké mám možnosti, mám na to? Takto jsme museli mnozí poctivě odpovídat na otázky, které visely ve vzduchu, a mnohdy to nebyla rekapitulace moc optimistická. Někteří si ještě museli klást otázku – „dovolí mě režim studovat příslušnou školu“?

Doba se změnila. Dětí a tím i studentů ubývá. Zaměstnavatelé se snaží získat nejlepší pracovníky a zjišťují, že mnohde není kde brát! Školy nedodávají potřebné odborníky. To jsme to dopracovali. Kde je chyba? V porevoluční euforii nebylo nic problém, hlavně, že je svoboda, ostatní přijde samo. Revolucionáři začali ve školství bořit i to co nám všichni záviděli. Ze svobody se nám točí hlava ještě dnes. Školní osnovy si dělají všichni tak, jak se jim líbí, maturity udělá každý, a kdo má jenom trochu chuti válí na vejšce jako nic. Hlavně musíte mít peníze. Že se dá vysokoškolský titul koupit během chvíle mě stále hlava nebere. Myslíte, že to šlo dříve taky? Nevím.