Před časem jsem napsal filosofický článek (později doplněný), o tom, jaká by měla být právní pravidla otevřené společnosti (kterou bezesporu chceme být). Novou vlnu zájmu o tento článek zvednul Radek Adamec, zhrzený bývalý člen Svobodných, nyní aktivista pochybných politických skupin.  Celá relevantní pasáž zní:

“Pokud si muslimové chtějí místo našeho občanského zákoníku uspořádat svoje soukromé vztahy podle práva šaría, proč by nám to mělo vadit? Proč by nám mělo vadit, že katolíci si uspořádávají soukromé vztahy podle svých tradic, a proč by nám mělo vadit, že libertariáni si budou chtít uspořádat svoje soukromé vztahy podle libertariánského práva a ne podle občanského zákoníku nebo zákoníku práce?

Jediné, na čem samozřejmě musíme trvat, je souzení všech, nad nimiž má český stát jurisdikci, podle českého trestního práva. Ale trestní a občanské právo jsou dvě úplně jiné věci.“

Na Facebooku jste zřejmě viděli ocitovanou pouze první větu izolovaně od okolního textu. Byl bych rád, kdyby z článku citoval víc než tuto větu (na kterou dokonce platí facebookovou reklamu), ale člověk nemůže chtít všechno. Nyní jsem zvýraznil podstatné pojmy a myšlenky, které někomu mohou při rychlém čtení uniknout. Tedy, že mluvím o občanském zákoníku a soukromých vztazích. A naopak, že je třeba trvat na zachování právních zvyklostí, které tuto oblast přesahují.

Obecné politicko-filosofické pojetí článku očividně snadno svádí k dezinterpretaci a je tedy nutné myšlenku rozvést a na příkladech poukázat, že základy uvedeného principu volby práva jsou u nás již dávno zakotveny.