I tentokrát jsem čekal na to, jak dopadne v domácím klání s Teplicemi. Čekal jsem, čekal na výsledek na liště ČT24. A když jsem viděl 0:7, byl jsem trochu šokován. Pak jsem v televizních šotech viděl obdržené góly. Viděl jsem místo obrany řešeto a vraždění neviňátek přímo na hřišti.

Myslím, že nemá smysl se dál trápit a dojímat. Spíše hledat východisko. Zažil jsem jako malý, jedenáctiletý chlapec zatím nejtěžší chvíle Slávie (tehdy ještě Dynama Praha) v sezoně 1963/64. Tedy před dlouhými padesáti lety. Tehdy ovšem Slávie, byť v úplném rozkladu po sestupu do II. ligy, měla ve své sestavě alespoň jednoho hráče světové třídy: Jana Lálu a výtečného záložníka Karla Nepomuckého. Na konci podzimní části sezony to ovšem vypadalo tak, že se fotbalové mužstvo rozpadne. Střelec Paták, jediný schopný útočník, odešel. Lála s Nepomuckým měli odejít do Sparty, Hildebrandt by skončil úplně a ten kompars kolem nich by šel, kam by to šlo. Bylo to smutné.

Rozpadu klubu ovšem zabránili věrní fanoušci. Umělci, přední čeští umělci, i obyčejní lidé. Řada z nich přispěla na obnovu své Slávie finančně. Už na podzim sezony 1964/65 se objevili ve Slávii dva noví schopní hráči – Šindelář a Uldrych. Slávie se také v průběhu podzimu vrátilo komunisty zabavené jméno. To byla velká morální vzpruha pro klub i fanoušky. A Slávia se propracovala na druhé místo druholigové tabulky. Ale postupové místo bylo jen jedno. V zimním přestupovém termínu přišli další výteční hráči: Kadraba (stříbrný útočník z MS v Chile), Píša, Beran. A zejména se z Dukly vrátil vlastní odchovanec Veselý.

Ten pak byl nejlepší hvězdou Slávie po dlouhých patnáct let.