Zahájil teroristické útoky na civilní cíle Západu, Ruska i na Středním východě. Před necelými dvěma týdny došlo (podle všeho) k bombovému útoku na ruské letadlo přepravující především ruské turisty z egyptského letoviska Šarm aš-Šajchu zpět do Ruska. Zahynulo 224 lidí. Došlo také k teroristickému útoku v Bejrútu. A nyní k seriálu teroristických útoků v Paříži.

Hodnoťme příčiny, ne následek

Když jsem v listopadu 2007 (tedy rok před prezidentskými volbami) navštívil Washington a New York, hovořil jsem mj. s lidmi z think-tanku B. Obamy. Tohoto setkání byla přítomna mj. také Susan Riceová, dnešní hlavní zahraničně-politická poradkyně amerického prezidenta. Téměř mě šokoval pohled těchto lidí na lídry zemí Středního východu, s nimiž jsem se měl možnost jako český premiér setkat (Mubarák, bin Alí).

Můj pohled na Mubaraka a další středovýchodní politiky byl podle jejich gusta poněkud příliš pragmatický. Realisticky jsem vycházel z toho, že v arabských zemích nemůže existovat demokracie západoevropského či amerického typu. Moji američtí spolubesedníci byli zjevně jiného názoru. Dokonce, jak mně řekla moje žena Petra, která má lepší uši nežli já (má je vycvičené tlumočením), si moji američtí spolubesedníci mezi sebou říkali: „Zase jeden reakcionář z Evropy.“ Co k tomu dodat. Tito lidé zřejmě v posledních letech ovlivňovali zahraniční politiku největší světové velmoci (Susan Riceová zcela nepochybně). Bohužel to nebyli lidé formátu H. Kissingera, L. Brzezinského či J. Bakera. A podobní diletanti byli také v amerických zpravodajských službách. Cesta do pekel je často dlážděna dobrými úmysly. Proto vzniklo „arabské jaro“. Představa těchto lidí, že je možné politický systém západního typu uplatnit v arabských zemích, se ukázala jako naprosto bludná a neodpovídající realitě. Jedině v Tunisku se podařilo mobilizovat sekulární občanskou společnost, od frankofonních a frankofilských elit, přes sekulární střední vrstvy až po odborově organizované dělnictvo a zaměstnance a politicky porazit islamisty. Ovšem nebýt kádrů bývalého, burgibovského režimu, někdejší sekulární destúrské strany, těžko by se to mohlo podařit.

V Tunisku jsou ovšem velmi silné tradice, sekularismus, ostatně podobně jako v Sýrii i Egyptě.

Zásah armády proti islamistům, vč. islamistického prezidenta v Egyptě, tedy vojenský převrat, přišel v pravou chvíli. Islamistický prezident naštěstí nedokázal „včas“ rozbít sekulárně uvažující vedení egyptské armády. Ale pokusil se o to.