Belle Époque (Krásná epocha), která trvala několik desítek let, po které zejména aristokracie a vysoká buržoazie sladce prožívaly své nejšťastnější dny – bez strašidla sociální revoluce a přízraku nacionalismu v zádech – skončila Velkou válkou. Je třeba také dodat, že dělnictvo a rolníci tvořící zdrcující část tehdejší společnosti, nebyli v zemích střední a západní Evropy po čtyři desítky let „kanónenfutrem“ na jejích bojištích. Zkrátka, Belle Époque byla relativně šťastným obdobím evropských dějin, které se již nikdy nevrátilo. Lenin, Hitler, Mussolini, Stalin a celá řada dalších diktátorů následující doby pro své „budoucí poslání“ teprve zrála na periferii společnosti.

O vzniku I. světové války a jejím průběhu jsem postupem času četl desítky knih, faktografii i beletrii, viděl jsem desítky filmů, dokumentárních i hraných. Pokud si chci něco z událostí Velké války připomenout nebo ujasnit či okomentovat, vracím se krom encyklopedií ke Kissingerovu „Umění diplomacie“. Musím také jmenovat poslední knihu, kterou jsem na toto téma četl a která velmi pečlivě rozebírá příčiny vzniku války, knihu Christophera Clarka: Náměsíčníci: Jak Evropa v roce 1914 dospěla k válce“. Tato kniha se mimochodem v mnoha zemích stala bestsellerem.

Kissinger je ve svém pohledu na konflikt blíže hlavnímu proudu západního politického myšlení, pokud jde o vznik a příčiny světové války, nežli Clark. Clark velmi detailně a někdy i netradičně analyzuje přístup všech evropských velmocí v desítkách let před zahájením konfliktu. Nevidí otázku viny za válku tak jednoznačně jako Kissinger.

Vznik války byl výslednicí působení celé řady faktorů v evropské i světové politice. První z nich byl, po prusko-francouzské válce v letech 1870–1871, vznik jednotné Německé říše, z níž se prakticky okamžitě stal nejsilnější evropský stát. Stát vysílající centrifugálně silné podněty do Evropy i do celého světa.

Nový stát dostal mírovou smlouvou s Francií do vínku válečné reparace, na tehdejší dobu obrovskou sumu 5 miliard zlatých franků. Francie přišla mírovou smlouvou také o dvě ze svých provincií: Lotrinsko (považované Francouzi za nejfrancouzštější ze všech provincií) a Alsasko, jež se staly součástí Německé říše. Dvě generace francouzských politiků tak živily touhu po revanši, po návratu Alsaska a Lotrinska k Francii.