Podobné formální pocty jako v Británii se čínskému nejvyššímu představiteli dostává také při návštěvě Washingtonu, Paříže či Berlína. Nikdo z představitelů těchto zemí nepřehání lekce z lidských práv, nemluví za každou cenu o Tibetu či Tchaj-wanu. Ostatně, česká zahraniční politika po celou dobu existence ČR, po rozpadu Československa, uznává zásadu jednotné Číny.

V období, kdy jsem byl českým premiérem, jsem v červnu 2005 navštívil Čínskou lidovou republiku na oficiální státní návštěvě a jednal jsem s nejvyššími čínskými představiteli – prezidentem a šéfem komunistické strany, s předsedou čínské vlády, s předsedou parlamentu a dalšími představiteli. Počátkem prosince 2005 se v Praze na oficiální státní návštěvě objevil předseda čínské vlády a byla podepsána celá řada dohod o ekonomické spolupráci. Čína měla zájem o strategické partnerství s ČR. Tento její zájem pohříchu skončil či byl skončen nástupem pravicových vlád v září 2006. Česká republika promeškala ohromnou příležitost, které se chopili jiní. Ve středoevropském prostoru krom Německa také Polsko a Maďarsko.

Nevzpomínám si, že by mou cestu do Číny v červnu 2005 provázely protesty demonstrantů. Nebo že by se v tisku, kromě obligátního fantazírování o lidských právech, objevovaly nějaké odsudky. S exprezidentem V. Havlem jsem v té době konzultoval všechny své záměry v oblasti zahraniční politiky. A pokud jde o rozvoj vzájemně výhodných vztahů s ČLR, neslyšel jsem od něj ani jedno negativní slovo. Také návštěvu čínského premiéra v prosinci 2005, kromě protestů členů čínské sekty Fa-lun-kung, neprovázely žádné protesty.