Zažívá z prezidentových slov podobné trauma jako kdysi já, když jsem pochopil, že grandiózní bitva Husitů proti Zikmundovým křižákům na Vítkově byla vlastně jen malá šarvátka, po níž došlo k úprku demotivovaných křižáků od Prahy a z Čech. A Praha byla zachráněna a Žižkovi a jeho božím bojovníkům uspořádala ovace, jaké se pořádají vítěznému vladaři.

I podle mě je masakr skutečným masakrem tehdy, pokud při něm teče krev proudem a na zemi zůstane ležet někdo mrtvý. Student Šmíd byl mrtvým po policejní akci na Národní třídě jen pár hodin, ale dobře posloužil věci sametové revoluce. Prostě, zákrok komunistické policie na Národní byl vůči demonstrantům velmi brutální a nechutný, ale masakr – vidím to podobně jako prezident – vypadá trochu jinak. A prezident, na rozdíl od většiny těch, co mu teď dali červenou kartu, tu odvahu jít na Národní se nechat zmlátit v listopadu 1989 měl.

Když jsem následně viděl ve veřejnoprávní televizi rozlícenou M. Pajerovou, kterak se dožadovala po parlamentu, aby neprodleně vyzval M. Zemana k odstoupení, pochopil jsem, že tihle lidé sní svůj demokratický sen jen tehdy, když je po jejich. Tak jako komunisté. Velké rozdíly mezi nimi nejsou.