Připomeňme si, že vedení ČSSD takto postupovalo i před 5 lety, kdy však nezvolilo tu optimální variantu, kterou tehdy bylo podpořit nejsilnějšího tehdejšího kandidáta na prezidenta prof. Švejnara, ale postavení vlastního kandidáta, kterým se stal senátor Jiří Dientsbier. Dienstbierova kandidatura neskončila fatálním neúspěchem, jak by se dalo čekat v úvodu, ale nijak oslnivě také ne.

Byla z toho jen přijatelná prohra bez ostudy. A Dienstbier jenom ukázal, jaké jsou příští dolní a nyní již i horní meze podpory ČSSD ve společnosti (již v roce 2016 dosáhl v 1.kole prezidentské volby 16 % výsledku). Vedení ČSSD se tedy nyní rozhodlo v zásadě správně a jde jen o to, že vedení ČSSD může případného kandidáta, tedy „svého kandidáta na prezidenta“ v zásadě postavit do čela své parlamentní volební kampaně k volbám do sněmovny. Musel by to však být velmi silný kandidát. A těch na českém politickém trhu, a zejména mezi lídry levice, mnoho není. Vlastně skoro nejsou vůbec. Tedy jinak řečeno, pokud to bude silný kandidát, může být tahounem i pro podzimní parlamentní volby. Pokud to bude naopak slabý kandidát, který se bude pohybovat mezi 4 – 6 % hlasů volební podpory, bude to debakl, který poškodí ČSSD již v podzimních sněmovních volbách.