Pastuchová (ANO): Rodiče jsou důležitými partnery pro pracovníky diagnostických ústavů

Děkuji. Docela mě mrzí, že těch poslanců tady není více, protože si myslím, že to je hodně důležité téma a že by to mělo vyslechnout více zákonodárců.

Takže navážu také na kolegyni Hnykovou a vyjádřím se k pozměňovacímu návrhu kolegyně Válkové. Jak řekla kolegyně Hnyková, po 1. lednu 2014 došlo v praxi k výraznému omezení funkčnosti sítě školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy vyplývající především ze ztráty rozmisťovacích a koordinačních kompetencí diagnostických ústavů. Z nevýhod vyberu čtyři oblasti.

První oblast se týká dětí s problémy v chování umístěných přímo do zařízení bez diagnostického pobytu. Pokud je dítě umístěno do méně vhodného zařízení, tak se jeho adaptace s vypětím sil zvládá, ale od začátku je zřejmé, že v jiném zařízení byť stejného typu by to bylo snadnější. Pokud je dítě vřazeno nevhodně - např. místo do dětského domova se školou je umístěno do dětského domova - pak musí být většinou složitě přemístěno.

Druhou oblastí je velmi zdlouhavé přemisťování dětí z diagnostických ústavů, kam jsou správně OSPODy a soudy děti vřazeny. Skutečná doba se z doporučených osmi týdnů prodloužila v průměru na 20 týdnů, ale některé děti zůstávají i 50 týdnů. Každoročně se nějaké děti nemohou včas vzdělávat ve středním školství. V roce 2014 jich bylo 67. U jiných se oddaluje o řady týdnů specializovaná terapeutická péče v následném zařízení.

Třetí oblastí je přeplněnost diagnostických ústavů a tím menší počet prodiagnostikovaných dětí pro dlouhodobé setrvání dětí v těchto zařízeních. Diagnostické ústavy mají omezenou možnost poskytovat péči jiným potřebným dětem.

Čtvrtou, poslední oblastí, kterou chci zmínit, je mnohaměsíční rezervování volné kapacity v dětských zařízeních pro perspektivně příchozí děti nahlášené třeba v dětských domovech, kdy se opět čeká na pravomocná soudní rozhodnutí. Bez těchto lhůt se stávalo a někdy i stává, že zařízení přeplní stávající kapacitu, pokud tam míří děti z několika okresních soudů nezávisle na sobě s různými lhůtami umístění. Tato skutečnost pak devalvuje i portál Ministerstva školství, tedy aktuálnost dat přesně nekoresponduje s aktuální realitou volných míst v konkrétním zařízení.

Pozměňovací návrh paní poslankyně Válkové vyjadřuje, že o odebírání dítěte z rodiny a nařízení ústavní výchovy vždy rozhoduje pouze soud, stejně tak soud rozhoduje o ukončení ústavní péče. Diagnostický ústav by opět rozhodoval ve správním řízení s možností opravných prostředků pro zákonné zástupce o vřazení dítěte do konkrétního zařízení či o dalším přemístění dítěte v rámci sítě ústavního zařízení. Výhody tohoto řešení: U dítěte v diagnostickém ústavu zdaleka nejde jen o diagnostiku, ale ruku v ruce s ní zde probíhá i intenzivní terapie a intenzivní práce s rodinou. Některé děti se už přímo z diagnostického ústavu vracejí domů. Je to asi 10 až 30 %. Ty další dostávají odborná doporučení na nejprospěšnější výchovné postupy v následných zařízeních. Proto také ředitelé všech školských zařízení žádají v případě náročných dětských příběhů diagnostiku a terapeutickou intervenci diagnostického ústavu.

Další výhodou je, že ne všechny děti musí vstoupit do ústavních zařízení pobytem v diagnostickém ústavu. Mohou být na základě odborného posouzení diagnostického ústavu přímo vřazeny do vhodného zařízení takzvaně administrativně, pokud nehrozí riziko významných pochybností o pravděpodobném selhání dítěte v konkrétním zařízení bez diagnostiky. Podmínkou je vztažení dětského příběhu s důkladnou znalostí spádové sítě zařízení, o nichž má diagnostický ústav přehled. Rodiče jsou důležitými partnery pro pracovníky diagnostických ústavů a jsou nedílnou součástí práce s dítětem, a proto jsou stejně jako OSPOD o následných krocích informováni. Pracovníci v zařízeních náhradní výchovy uvádějí, že rodiče jejich dětí si troufnou projevit více výhrad k nesouhlasu právě se školským zařízením než se soudem, což má pozitivní význam jak pro stávající, tak pro návaznou péči, kdy se rozpustí pochybnosti o zdánlivých výhodách laického řešení.

Navíc následná kontrola umístěných dětí byla, je a zůstává upravena v ustanovení § 973 občanského zákoníku, který stanoví, že soud je povinen jednou za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody nařízení ústavní výchovy. Od 1. února 2016 je postup diagnostických ústavů upraven výnosem ministryně č. 5/2016, který se týká standardů péče při umísťování a přemísťování dětí. Plnění standardů je již předmětem kontrol, ale rovněž se o plnění standardu může zajímat například OSPOD při pravidelných návštěvách dětí.

Závěrem bych chtěla zdůraznit, že diagnostický ústav nyní rozhoduje ve správním řízení o vřazení či přemístění dětí s uloženou ochranou výchovou a v tomto ohledu nikdo rozhodování diagnostických ústavů nezpochybnil, ani nezpochybňuje, takže rozhodování o tomtéž u ústavní výchovy by praxi diagnostických ústavů pouze sjednotilo.

Pozměňovací návrh není projevem neúcty k soudcům, opatrovničtí soudci tento návrh naopak podporují, podporuje ho i Ministerstvo spravedlnosti, které respektuje ústavní právo dítěte. Podporuje ho i velké množství pracovníků OSPOD a zejména pak pracovníci školských ústavních zařízení. To bylo k pozměňovacímu návrhu paní kolegyně poslankyně Válkové.

Teď bych se ještě krátce zmínila ke svému pozměňovacímu návrhu, který se týká vztahu mezi společenstvím vlastníků bytů v bytových domech a vlastníků bytů, kteří neplatí povinné poplatky. Mnoho z vás tuto situaci již zažilo. Dluh, který vzniká díky neplatičům, roste a nutné výdaje na správu obytného domu se dělí mezi vlastníky bytů, kteří platí a jejich náklady na bydlení kvůli dlužníkům stoupají, což považuji za krajně nespravedlivé. Navíc jsou společenství vlastníků v právním systému v poněkud nerovném postavení. Počet dlužníků v bytových domech roste, ale pohledávky bytových korporací jsou téměř nevymahatelné. V insolvenčním i exekučním řízení mají totiž přednost plného uspokojení pohledávek zajištění věřitelé, a to jsou například banky. Společenství jsou proti neplatičům bezbranná a statisícové dluhy musí uhradit ostatní členové. Ti přitom nemají možnost jakkoliv ovlivnit, kdo se stane jejich sousedem. Banky toto v moci částečně mají, protože hypotéku či půjčku poskytují až po splnění určitých podmínek.

Věřím, že se všichni shodneme, že je třeba s tímto problémem konečně něco udělat, a proto jsem podala tento pozměňovací návrh. Navrhuji, aby bylo v občanském zákoníku po vzoru Německa a Rakouska upraveno právo společenství vlastníků na přednostní uspokojení pohledávek, které jim vznikly při plnění dluhu souvisejícího se správou domu a pozemku za člena společenství vlastníků. Společenství vlastníků by tak napříště vždy alespoň částečně uspokojilo své pohledávky při prodeji jednotky. Zástavní právo společenství vlastníků by pak vznikalo ze zákona ke dni vzniku společenství vlastníků, tedy ke dni jeho zápisu ve veřejném rejstříku. Bude přitom zcela na společenství, zdali bude, či nebude své pohledávky vymáhat. Aby nedošlo naopak k poškození zástavních věřitelů, společenství vlastníků by mohla uplatnit svá zástavní práva pouze na maximálně čtvrtinu výtěžku zpeněžení. Jinak řečeno, nemají-li být bytové jednotky vyloučeny z trhu hypotečních zástavních listů, nesmí právo na přednostní uspokojení společenství překročit 29 % z hodnoty jednotky. Přednostní uspokojení by se vztahovalo pouze na dluhy, které se staly splatnými v posledních šesti měsících před prodejem jednotky, společenství vlastníků tak musí být aktivní a svoji pohledávku po dlužníkovi vymáhat.

Shodně jako v rakouském právním řádu návrh stanovuje horní hranici pro pohledávky určené k přednostnímu uspokojení na pět let od jejich vzniku. Smyslem horní hranice pět let je motivovat společenství vlastníků k co možná nejrychlejšímu dosažení vykonatelného titulu a zpeněžení jednotky. Její absence by mohla vést k tomu, že by společenství nepřistupovalo k řízení s dostatečnou péčí nebo by dokonce záměrně celý proces prodlužovalo. Obdobné právo na přednostní uspokojení by platilo také pro jednotky v domech, kde doposud ze zákona nedošlo ke vzniku společenství vlastníků.

Věřím, že návrh je přijatelným kompromisem pro všechny a co je hlavní, lidé, kteří plní svoje povinnosti, přestanou doplácet na ty, kteří to z nějakého důvodu nedělají. A sem princip subsidiarity opravdu nepatří. Děkuji za pozornost.