Děkuji, pane předsedající. Milé kolegyně, milí kolegové, já se s vámi chci podělit o zkušenost ředitele domova důchodců. To je ústav, ze kterého jsem přešel do tohohle ústavu, takže vím o tom problému financování, personálním a prolínání dvou oborů.

První část mého vystoupení bude zahrnovat povídání o tom, jak to v tom domově důchodců funguje. Ten domov důchodců, o kterém mluvím, tak leží v Jindřichovicích pod Smrkem, to je Liberecký kraj, pohraničí, v obci, která má necelých 700 obyvatel, to znamená, sama se potýká s rozpočtem. Je to krajské zařízení, příspěvková organizace, tzn. na financování tohoto domova důchodců se podílí stát, kraj a klienti. Zhruba po třetinách. To znamená, nevím, kde se tady vzalo číslo 10 %. Pravda je, že zhruba 30 % šlo z dotací Ministerstva práce a sociálních věcí, zhruba třetina šla od Libereckého kraje a zhruba třetinu jsme vybírali od našich klientů, tedy důchodců.

Domov důchodců má dvě složky, to je domov pro seniory, která je stále menší a menší. A potom domov se zvláštním režimem, to jsou lidé, kteří jsou postiženi stařeckými nebo jinými demencemi. A v zásadě se dá říct, že tato skupina postupně vytlačuje tu klasickou skupinu seniorů. Práce v tom domově důchodců je extrémně náročná, zejména pro pečovatelky. Pečovatelky dělaly podle tabulek MPSV za méně než kolik činila minimální mzda. To je prostě neuvěřitelné, že když my tady, nebo ministerstvo, rozhodne o navýšení např. minimální mzdy, tak se to okamžitě neprojeví do platových tabulek. Takže když já jsem navýšil pečovatelkám jejich plat na úroveň minimální mzdy, tak jsem za to byl potrestán odebráním odměn. Myslím si, že to stálo za to, že se podařilo alespoň ty pečovatelky udržet.

Zkuste si představit, jak je práce pečovatelek nesmírně náročná a těžká. Musí pohybovat většinou nemobilními lidmi, kteří jsou těžcí. Musí obstarávat všechny jejich potřeby. Musí je přebalovat, musí je krmit. Střídají se tam ve dne v noci. Na noc tam na jedno zařízení, na jeden dům zůstávala pouze jedna jediná pečovatelka, protože víc jsme nebyli schopni finančně pokrýt. Nemohli jsme je tam nechat dokonce ani ve dvou. Stále více těchto klientů vyžaduje zdravotnickou péči. Zdravotnickou péči nemohou vykonávat pečovatelky. To znamená, musíme tam mít zdravotnický personál, rozumějte zdravotní sestry. Jejich platy odpovídají tabulkám, které nejsou od MPSV, ale od Ministerstva zdravotnictví. Ve zdravotnictví jsou platy mnohem vyšší, takže ty sestry jsou lépe honorovány. Ale co je nám to platné v té realitě, když víme, že máme nedostatek pracovních sil na trhu. Když vidíme, jak ve všech ostatních odvětvích rostou mzdy a platy v tomto odvětví, které je tak důležité, při stárnoucí generaci a její závislosti na péči, ať už domácí nebo ústavní, tak ty platy prostě zamrzají anebo jsou naprosto nedostatečné a neodpovídající. Na pokrytí mezd zdravotnického personálu v podstatě nebyly prostředky vůbec nikdy. Jestliže se dneska zdravotnická zařízení přetahují o zdravotní sestry, o zdravotní personál obecně, nemocnice soukromé nebo krajské nabízejí při náboru poměrně vysoké částky, ty sestry si můžou vydělat poměrně slušné peníze, pokud jsou v režimu služeb, tak odcházejí z těchto sociálních zařízení. To znamená, vede to zase k tomu, že se zatěžuje záchranka, že se zatěžují nemocnice. Protože jestliže ten domov důchodců nemůže některé ty úkony udělat prostě proto, že mu to zakazuje zákon, tak musí povolat záchranku a musí toho člověka nechat odvézt do nemocnice. To je strašně drahé. A není to ani lidsky důstojné.