Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové,

jsem velice rád, že plénum Sněmovny při stanovení této schůze zařadilo tento bod na program a velice si toho vážím, ale na rozdíl od pana ministra si myslím, že stav našeho zdravotnictví není úplně ideální.

Ze zkušeností pacientů a dostupných informačních zdrojů je zjevné, že Ústava resp. Listina základních práv a svobod zaručující v České republice právo na bezplatnou zdravotní péči není zcela naplňována. Současný stav je na hranici fungování systému poskytování zdravotní péče zvlášť v otázce dostupnosti a kvality zdravotní péče pro všechny pacienty. Jde o důsledek nezodpovědné, často nekompetentní a nesystémové politiky všech předchozích polistopadových vlád. Svůj díl odpovědnosti nese také současný ministr zdravotnictví Adam Vojtěch, a to jak některými svými spornými rozhodnutími, tak nedůsledným řešením dlouhodobých i aktuálních problémů českého zdravotnictví. České zdravotnictví je sice podle mezinárodního srovnání na velmi dobré úrovni, někdy i na špičkové úrovni, ale pacienti často narážejí na rozpor mezi tím, co garantuje Ústava, a faktickou situací v jednotlivých regionech, zvlášť těch odlehlejších. To můžeme sledovat právě třeba na smutném příkladu nemocnice v Rumburku. Česko zápasí s dlouhodobě neřešeným nedostatkem kvalifikovaného personálu v akutní lůžkové péči. Řadě lůžkových zdravotnických zařízení chybí peníze na potřebné rekonstrukce a kvalitní vybavení. Na vině je i soustavné podfinancování zdravotnictví.

Řešení spočívá na jedné straně v systémovém nastavení příjmů do veřejného zdravotního pojištění v podobě pravidelného automatického navyšování plateb za státní pojištěnce a zároveň v narovnání neopodstatněných rozdílů v úhradách zdravotní péče. Je nezbytné konečně zavést kultivovaný systém hrazení péče podle diagnóz, změnit organizaci práce v nemocnicích směrem k omezení přesčasů, přehodnotit role jednotlivých profesí, směřovat ke společnému lůžkovému fondu a jednodenní chirurgii. Důležitá je i reforma primární péče a posílení role praktických lékařů s důrazem na prevenci a odpovědnost pacientů za své zdraví. Je nutné vytvořit síť moderních nemocnic garantovanou státem. Celý systém se neobejde bez dobrého fungování ambulantní péče a vytvoření 20 let slibované koncepce dlouhodobé paliativní a domácí péče včetně stanovení jasného financování zdravotně sociálního pomezí.

Českému zdravotnictví také výrazně chybí větší průnik některých lékařských oborů a zatraktivnění profese sester. To je velký úkol pro systém vzdělávání v oblasti lékařských i nelékařských povolání. Poslední novely příslušných zákonů se příliš nepovedly. V neposlední řadě je velice důležité zavést objektivní kritéria hodnocení kvality a pokračovat v elektronizaci zdravotnictví.