Na počátku dvacátého století byla u nás státe rozšířená představa, že Rakouská monarchie je sice žalář národů, ale kdyby neexistovala, museli bychom si ji vytvořit. Vlivní politikové rozvíjeli Palackého myšlenku, že úkolem Rakouska je stabilizovat střední Evropu a Balkán a vymezit evropskou civilizaci vůči Rusku. Tuto představu zastával jak Masaryk, tak Beneš a téměř všichni naši tehdejší politikové. Jen malá Strana radikálně státoprávní (nebo také Státoprávně pokroková strana) o této pravdě pochybovala a systematicky promýšlela kroky k osamostatnění. Však ji za to čeští politikové notně nenáviděli. Alois Rašín byl za protirakouskou činnost dvakrát uvězněn a odsouzen k trestu smrti. Přišel říjen 1918 a najednou bylo potřeba sepsat deklaraci nezávislosti. Nepsal ji ani Masaryk, ani Beneš, překvapivě se ukázalo, že Rašín byl o krok před všemi tehdejšími politiky. Měl promyšleny nejenom právní aspekty rozpadu monarchie, měl připravené i konkrétní kroky a měl vybudovanou strukturu spolupracovníků, kteří vznik samostatného státu provedli. Masaryk nakonec doslova naskakoval do rozjetého vlaku směrem na Prahu. Však to také státoprávní politikové do smrti Masarykovi vyčítali, že hájil monarchii v době, kdy byli coby tehdejší disidenti ve vězení.

V lednu 1920 se mocný Beneš s vítězoslavnými pocity vracel z pařížské mírové konference. Rašínova strana se mezitím změnila na Československou národní demokracii a její výrazný poslanec Viktor Dyk, jinak známý spíš jako básník, blízký spolupracovník Rašína, byl jediným výrazným kritikem mírového uspořádání, které Beneš vyjednal. Zatímco média Beneše oslavovala, díky čemuž se krátce poté stal předsedou vlády, Viktor Dyk kritizoval mírové smlouvy a poválečné uspořádání Evropy s tím, že povedou k další světové válce.

Ironií osudu během druhé světové války musel Beneš asistovat u rozpadu systému, který pomáhal vyjednat a prosadit. Rozpadly se všechny jeho konstrukce evropské bezpečnosti. Musel zažít hluboké zklamání od francouzských politiků. V Benešově zklamání mimo jiných tehdy sehrál důležitou roli také Jean Monnet, pozdější autor myšlenky evropské integrace, který prosadil podporu Mnichovské smlouvy ve francouzském parlamentu.

Definitivní konec mírového systému, u jehož zrodu asistoval Edvard Beneš, přinesl rok 1989. Státy, které pařížská konference stvořila, jako Jugoslávie a Československo, se rozpadly. Rozpadl se i Sovětský svaz. Připomeňme si, že tehdejší mocní politikové jako Václav Havel a Petr Pithart do poslední chvíle rozpad Československa odmítali. Prosazovali konání referenda, které by pravděpodobně rozhodlo o tom, že Československo má být zachováno. A prosazení výsledku referenda by nebylo možné jinak, než vysláním armády na Slovensko k obnovení platnosti federálních zákonů. Další osud obdobný rozpadu Jugoslávie byl snadno předvídatelný.

Již tehdy bylo možné vyvodit závěr, že státy a podobné entity, které nevznikly přirozeným způsobem, jsou velmi nestabilní. Plánování státních hranic s tužkou a gumou nad mapou Evropy skoro s jistotou vede k válce.